Rozhovor s PETREM BARTONĚM, hlavním ekonomem investiční skupiny Natland.

Vystudoval ekonomii na univerzitách ve Velké Británii a USA, je členem řady mezinárodních skupin zabývajících se řešením aktuálních ekonomických otázek. Přednáší také na několika prestižních vysokých školách. Ve své současné pozici hlavního ekonoma se zaměřuje na výzkum a podporu investičních projektů.

Vystudoval jste ekonomii na univerzitách v Cambridge a Chicagu. Co vám tato studia dala do vaší kariéry?

Úplně jiný pohled na svět. Jinou odpověď jste asi nečekal (smích).

Ale vážně. Nejde přitom jen o zcela jiný přístup ke studiu, kdy se na obou školách od prvního ročníku studuje z hranice našeho poznání – z odborných článků. Učebnice jsou tam jen ve smyslu „když to fakt nepochopíš, tak si to tam dostuduj“.

V Cambridgi jsem byl poslední analogovou generací – dostali jste otázku k eseji (aspoň tři za týden), k tomu odkazy na čtyři články pro začátek, a následoval úprk do knihovny, do sekce svázaných historických čísel odborných časopisů. Pokud jste běh vyhráli, odnesli jste těžký svazek ke kopírce. Dýchavičným opozdilcům stačilo zamířit rovnou ke kopírce a svazky štafetově převzít k vlastnímu kopírování. Učebnici jste konzultovali potají, doma po půlnoci za staženými roletami, nechcete vypadat jako hlupák, když všichni opravdu stojí „na ramenou obrů“ a nikoli těch, co z obrů sepsali skripta.

To se pak náramně hodí samozřejmě jak v další „kariéře“, tak v životě. Obzvláště v dnešní době levného publikačního prostoru je nutné chodit k původním zdrojům dat a nenechat se opít rohlíkem výcuců. A když už původní zdroj dat je příliš nedostupný, alespoň chodit z dojmologie k nějakým datům. „Do you have data on this?“ bylo nejčastěji opakovanou výzvou při učených disputacích a dodnes mi zní v uších.

Jste členem řady mezinárodních skupin, zabýváte se řešením aktuálních ekonomických otázek. Přednáší také na několika prestižních vysokých školách. Jací jsou dnešní mladí ekonomové? Jak vidíte budoucnost ekonomie u nás?

Ještě nejsem tak starý, abyste ze mne dostal nějaké lamentování „O tempora, o mores“. Dorůstá nám neuvěřitelná plejáda dobrých ekonomů s neskrývaným, přirozeným zájmem zůstávat stále na špici poznání. Někteří dokonce ani neutečou do zahraničí, nebo tam nezůstanou po mé stále výzvě, aby aspoň v rámci Erasmu vycestovali na chvíli, když už tam neodjedou na celé studium.

Zajímavou českou zvláštností je to, že tyto zanícené ekonomy mnohem více než jinde tvoříme „z nuly“. V zahraničí, kde je alespoň nějaká ekonomie na středních školách, přicházejí na VŠ studenti alespoň s rámcovou představou, co to ekonomie je. U nás se ekonomie na středních učí jen na těch školách, které adoptovaly osnovy britské Mezinárodní maturity, zbytek zájemců musí jet většinou „samostudiem“ motivovaným výborným projektem středoškolských Ekonomických olympiád mé někdejší výborné studentky Martiny Bacíkové. Pokud olympiádou neprošli, představují si většinou, že se v ekonomii na VŠ naučí řídit banku, poradit rodině s daňovým přiznáním nebo řídit banku. V této představě se neliší od většinové dospělé české populace. A tak si do dnes více českých studentů než v zahraničí volí ekonomii stylem „proč ne“. Ale jak moc je pak může chytnout kvalitní a interaktivní výklad mých kolegů o tom „jak svět funguje“ (a co může být zajímavějšího?), to dokazuje příklad jiného mého bývalého studenta Dominika Stroukala, dnes hlavního ekonoma skupiny Roklen. Ten si z počáteční odtažitosti nasadil ekonomické brýle k poznávání světa tak důkladně, že je dnes renesančním kavalírem ekonomie mnoha oborů.

Jsou samozřejmě i další podobní, kteří pak šli a dali se na vlastní byznys. Ekonomie jako taková jim třeba nepomůže ve vyplňování daňového přiznání, ale oni vědí, že na to je stejně lepší specialista. Čemu se jim ale dostalo je schopnost vnímat věci v kontextu, a to není na trhu k zahození.

O budoucnost ekonomie u nás se tedy nebojím, jen je fakt škoda, že ji odsuzujeme k životu pouze na vysokých školách. Například v Británii z ekonomie na střední maturuje spousta lidí. Většina z nich pak jde studovat jiné obory, ale základní pochopení fungování světa jim zůstane. A nám všem by to pak šetřilo peníze, které bychom nemuseli utrácet za vládní programy zvyšování finanční gramotnosti či řešení osobních bankrotů.

Ve své pozici hlavního ekonoma investiční skupiny se zaměřujete na výzkum a podporu investičních projektů. Můžete některé uvést? Jak si tyto projekty vybíráte?

Přidaná hodnota ekonoma při evaluaci investičních projektů (ex ante i ex post) je poskytnutí širšího kontextu celosvětového vývoje na daném trhu či v daném oboru, včetně možných vlivů z obecně „nečekaných“ směrů. Je samozřejmě důležité, aby investiční specialista věc řádně a zodpovědně propočítal – což je často otázka dobývání těch vhodných dat. Zodpovědný investor chce vždy vědět trochu víc, než je mu nabízeno na podnose – proto se na trhu povrchní investor může lehce spálit. Už autor bible všech ekonomů Adam Smith radil, abychom věci, na kterých nám záleží, přenechali specialistům, a věci, které si děláme sami, raději nazývejme „hobby“, tam si neefektivitu můžeme lehce dovolit. A ekonom pak může poradit, na kolik jsou různé předpoklady zabudované do investičního modelu realistické. Proto by si měl ekonom udržovat dostatečně široký záběr vnímání.

Investiční modely se liší od skupiny ke skupině. Některé investují jen do jednoho či dvou sektorů. Tam mohou někdy využít své specializace, nicméně ta je většinou na trhu „k dostání“ i nám. Jakkoli máme silné pozice např. v energetickém či technologickém sektoru, snažíme se na příležitosti dívat dostatečně ze široka a posuzovat je z pohledu dalšího možného zlepšení, ne jestli zapadají do nějaké sektorové definice. Expertiza pro daný obor se dá vždy získat, co ale jednooborové investice získat nemohou je schopnost synergií v rámci skupiny. Naše chytrá technologická řešení vznikající na našich platformách Clevermaps a Cleverfarm pak můžeme adaptovat pro potřeby dalších našich projektů. Analýza z našich projektů na Big Data a umělou inteligenci pak mohou například posílit online prodej našich dalších projektů apod. A v neposlední řadě je vyšší míra diversifikace investičního portfolia napříč obory samozřejmě výhodou zejména v dnešních nejistých časech.

Jak vidíte budoucnost eura po brexitu? Měla by se Česká republika připojit k eurozóně a přijmout euro? Jaké vidíte klady a zápory takového přijetí?

Po brexitu bude budoucnost eura lepší než bez brexitu. Británie dodávala do rozpočtu zhruba čtvrtinu všech peněz pro přerozdělení mezi státy (poté co odečteme peníze, které státy odešlou a zase přijmou zpátky). Způsob jejich přerozdělování byl vždy základním bodem vyjednávání o finančních sedmiletkách EU. Zatím většina peněz chodila do Strukturálních fondů, tedy primárně k nám do Východní Evropy. Vzhledem k nízkému růstu v zemích Eurozóny se však již dlouho ozývají hlasy, že by více peněz mělo jít na podporu růstu v zemích eurozóny. Peněz na rozdělení bude po Brexitu sice méně, ale bez Británie bude snazší prosadit, aby putovaly spíše na eurozónu než do Strukturálních fondů. Přerozdělením podpořený růst (zvláště ve Středozemí) bude znamenat stabilnější vládní finance a tím pádem i delší životaschopnost eura.

Když euro zakázalo směnným kurzům mezi měnami plnit historickou roli ve vyrovnávání ekonomických nerovností, a když ještě jednotný pracovní trh stále negeneruje takové toky pracujících z nezaměstnaných oblastí do těch prosperujících, jako třeba v USA, zůstává jediným možným vyrovnávatelem fiskální přerozdělování. Jednoduše řečeno, Německo musí posílat do zaostávajících států v měnové oblasti více peněz, tak jako to dělá Washington DC do upadajících států dolarzóny. Na rozdíl od Washingtonu DC však Brusel zatím nedisponoval vlastní daňovou politikou, nyní však bude jednodušší něco podobného ustanovit, v prvním kole prozatím v rámci sedmiletých „víceletých finančních rámců“ (příští začíná v roce 2021). Pokud silné Německo nevystoupí z eurozóny a nepřestane svou silnou ekonomikou tlačit na zvyšování hodnoty eura – což přispívá k zaostávání Středomoří, jsou tyto pseudofiskální transfery jednou z mála cest k dlouhodobě životaschopnému euru.

A je rozhodně lepší, když se to bude dít takto systematicky a průběžně, než nárazově během řeckých či (již brzy na vašich obrazovkách) italských krizí. A šok koronaviru tento proces pravděpodobně ještě urychlí. Již před ním měla třetí největší ekonomika eurozóny v podstatě nulový růst a stopadesátiprocentní státní dluh (vzhledem k HDP). Rozklad řeckých vládních financí mohla eurozóna ustát poměrně jednoduše vzhledem k malé velikosti řecké ekonomiky. Ale pokud virus udeří přímo na solar plexus italského hospodářství v Popádí, problémy se mohou uspíšit. Na druhou stranu je ještě příliš brzy spekulovat, pořád jsme se ještě nevyhnuli možnosti, že Itálie je pouze o týden zrychleným předvojem a problémy v jiných zemích ji svou velikostí předčí.

Tedy ano, po zavedení fiskálních transferů uvnitř eurozóny bude životaschopnější měnou než doposud. Zůstává však primárně politickým projektem, a to není žádné spiklenecké prohlášení.

Mělo by se tedy připojit i Česko?

Zda by se mělo do projektu připojit Česko je komplikovaná otázka, právě proto, že to má tak veliké i politické kontexty. Pro účely tohoto rozhovoru mi dovolte zůstat agnostikem, ale apelujícím proti zjednodušujícím a zavádějícím argumentům. Ty u spousty logicky uvažujících lidí vytvářejí odpor k euru.

Uvědomme si například, jak nesmyslný byl již od počátku naší debaty ten argument pro euro, že když vyjedete z Česka s tisíci korunami, projedete každou zemí EU a v ní si ve směnárně proměníte zbylou částku na místní měnu, po návratu vám zbude zhruba 200 korun, aniž byste si kdekoli koupili třebas jen kafe. Podobné argumenty padají dodnes, byť dnes vyrážíme většinou jen s kartou, a spousta karetních společností nám účtuje kurz téměř nerozeznatelný od kurzu Devizy-Střed.

Stejně tak náklady na zajištění kurzového rizika pro firmy jsou často přeceňovány. Nejsou sice nulové, ale v Česku již nyní zhruba čtvrtina firem běžně používá euro jako paralelní měnu, při nákupech i prodejích, a tak je téměř od kurzového rizika oproštěna. Obzvláště když naše exporty mají jednu z nejmenších přidaných hodnot v Evropě. To znamená, že většinou vyvážíme dovezené výrobky, ke kterým jsme přidali relativně málo hodnoty, a tak velká část firem v zahraničí nejen prodává, ale i nakupuje.

A nebezpečí eura pro zadlužování vlády?

V neposlední řadě se v dnešní době nízkých úrokových sazeb zapomíná na nebezpečí eura pro zadlužování národní vlády. Oddělená měna má větší schopnost udržet vlády na uzdě. Řecko si před vstupem do eura půjčovalo za 25 procent (nominální) úrok, který klesnul k pěti procentům krátce po vstupu. Jen částečně to bylo „zkrocením“ inflace. Velkou měrou přestala být řecká vláda trestána za svůj nezodpovědný přístup k financím. Ztráta disciplíny vyvrcholila v řecké krizi. Separátní měna umožňuje lepší schopnost promítnout vládní disciplínu do úrokové sazby z jejího dluhu, aniž by se tím nutně měnila firemní a spotřebitelská úroková sazba v zemi. Že se naše současná vláda příliš nezadlužovala, není systémová odpověď. Jednak to během růstu bylo jednodušší, a jednak ekonom řeší systémová řešení, ať už přijde jakákoli vláda.

Velkým tématem, kterému se věnujete, jsou daňové ráje. Jak vidíte tuto problematiku?

Na takzvaných daňových rájích je nejhorší ta politickoekonomická přetvářka, která je doprovází.

Samozřejmě uznávám, že v některých vysoce medializovaných případech lze odchod do daňového ráje považovat za „účetní trik“. I pak se však musíme ptát, kdo s těmi triky začal, zda vlády nebo firmy. Například schovávání před voliči skutečné výše zdravotních a sociálních odvodů tím, že vláda – a to nejen ta česká – předstírá, že jejich část platí nikoli volič-zaměstnanec nýbrž nevolič-firma, lze samozřejmě označit jako politický účetní trik.

Smutné ale je, když se pod hlavičkou morálně se tvářícího boje „proti daňovým rájům“ ve skutečnosti schovává boj „proti daňové konkurenci“. Do široké definice daňových rájů se dnes vejde i Nizozemí, Irsko či americký stát Delaware. Přitom daňová konkurence je jeden z mála způsobů, které nás brání proti explozi daňového zatížení v systémech, kde je mezi voliči vždy více čistých daňových příjemců než čistých plátců. V tom se daně neliší od jakýchkoli jiných cen. Jediný důvod, proč nám pekař nenaúčtuje 20 korun za rohlík, je ten, že bychom si ho šli koupit k vedlejšímu za 15 (a tak postupně až k těm dvěma korunám). Firmy jsou lákavým cílem pro výběrčí daní, neboť většinou generují zisk – kteréžto slovo po desetiletích, ba staletích rétorického boje dostalo až hanlivý přídech. Studentům můžete stokrát vysvětlovat, že zisk je „mzdou“ za ochotu nést riziko, a pojištěním proti obdobím ztráty (kde stát nositelům rizika většinou nic nepřispěje jako kompenzaci za zaplacené daně), a stejně se na něj budou dívat přinejlepším jako na „nutné zlo“.

A jaké jsou výsledky?

Výsledkem boje proti daňovým rájům – skutečným i domnělým – je dnešní snaha totálně převrátit naruby systém zdanění firem, a to ve světovém měřítku. Hlavním tahounem je samozřejmě EU (která se daně snaží harmonizovat dlouhodobě), ale v poslední době nejvyšší aktivitu vyvíjí organizace vyspělých zemí OECD. Ta už na to dávno má „komisi, která hledá budovu“, jak říkal Werich. O daňovém břemeni již nemá rozhodovat domicil firmy (kde je registrována), ale firmy mají platit jednotlivým zemím podle toho, kolik zisku v nich vytvořily.

Ekonoma na tomto vývoji zarážejí minimálně dva aspekty. Prvním je ta čirá víra, že nový systém bude jakkoli odolnější proti formálním účetním trikům. Naopak, tvoříme tu ještě úrodnější živné pole pro ještě větší armádu účetních. Možná dokonce dvě armády namísto jedné – k té staré ve firmách asi ještě přidáme vždy zrcadlovou kopii ve státních službách, a obě armády se utkají v boji za „pravdu“, to jest kolik zisku či příjmu firmy vytvořily v jednotlivých zemích. A to prosím dnes, v Době internetové, bezhraniční.

A další aspekty?

Druhý zarážející aspekt přichází, když si tento trend promítneme do delší budoucnosti. K reformě daní firem dochází proto, že se v globalizovaném světě staly mobilní, a nejsou tak vázány na jednu zemi. Korporátní zdanění je tedy vystaveno vyšší konkurenci než zdanění např. zaměstnanců – proto se to druhé zvyšuje a to první doposud snižovalo, a nyní se chce reformou vytvořit prostor pro jeho zvyšování. Ale fyzické osoby se také globalizují, jen jsou v tom procesu fázově posunuty s jistým zpožděním za právnickými, tak jako my jsme nyní fázově posunuti za Itálií v míře nakažení koronavirem. Zatím státy řešily otázku globalizovaných fyzických osob jen v ojedinělých případech např. vrcholových sportovců, jako když se např. Německo hádalo s Borisem Beckerem o to, kolik nocí v roce v Německu odespal a jaký je proto jeho daňový status. Ale až počet pracovních nomádů vyrovná s tradičními pracovníky, kam pošlou státy své daňové výběrčí pak?

Daňové ráje proto pod zdánlivě jednoduchou rouškou schovávají naprosto fundamentální otázky o budoucnosti daní jako takových.

Děkuji za rozhovor.