Rozhovor s MARTINEM SLANÝM, hlavním ekonomem DRFG a.s.

Ve skupině má nyní na starosti vyhodnocování ekonomických příležitostí a potenciálních rizik, zpracovávání dopadových studií, ekonomických a statistických analýz. Osobně nevěří už v žádnou důchodovou reformu, pokud pod tím máme na mysli nějaké komplexní, systémové řešení.

Jaký je podle vás stav české ekonomiky?

Pokud bych odpovídal jako učitel, řekl slabší dvojka. Ekonomika sice nezadržitelně zpomaluje, ostatně jakož i světová či evropská ekonomika, a rostou rizika dalšího zpomalení, vývoj v našem průmyslu, vývoj německé ekonomiky, panika kolem koronoviru atd. Nicméně pořád jsme v kladných číslech růstu. Stále máme nejnižší nezaměstnanost, historicky i ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, roste kupní síla obyvatel a zadlužení domácností i veřejného sektoru je relativně nízké. Zlaté časy rychlého růstu však skončily.

Nezapomínejme ale, že tomu není tak dávno, kdy českou ekonomiku trápila zdlouhavá stagnace. Ekonomika se dokázala po euroamerické krizi z přelomu let 2008 a 2009 vrátit na předkrizovou úroveň až na počátku roku 2015. Tedy, šest let se tehdy neposunula z místa! V tomto kontextu, který nebyl až tak dávno, se naše ekonomika stále vyvíjí velmi slušně.

Mluví se o zvyšování minimální mzdy. Jak vy vidíte z ekonomického pohledu institut minimální mzdy?

Nejen mluví, ale v posledních letech minimální mzda opakovaně roste. Prvně je třeba říci, že minimální mzda není ekonomická veličina sama o sobě. Nevyjadřuje o ekonomice nic. Obecně vidím tento institut jako výrazně asociální. Ty, které má chránit, naopak nejvíce ohrožuje – tj. nejméně příjmové a nejméně kvalifikované zaměstnance.

Argument, že se se zvyšováním minimální mzdy nezvyšuje nezaměstnanost, ale ta naopak dlouhodobě klesá, resp. je historicky nízká, je lichý. Tento vývoj neznamená, že minimální mzda nemá negativní dopady. Jen mimořádně dobrá ekonomická situace v posledních letech tyto negativní efekty přebila, anebo měla dopad jen na určité dílčí skupiny (třeba zesílil tlak na nahrazování práce kapitálem – viz samoobslužné pokladny v obchodech). Negativní efekty se ale projeví až při zhoršení ekonomické situace. O to více, jsou-li, jako je tomu u nás, na minimální mzdu navázány i tzv. zaručené mzdy, kterými se šíří růst minimální mzdy napříč ekonomikou.

Mzdy jdou obecně nahoru. Zároveň se však zvyšují náklady na život. Jak vidíte tento problém vy?

Rostou mzdy nominálně, ale i reálně, tj. právě po odečtení růstu spotřebitelských cen. Je nicméně pravdou, že v poslední době se zejména ceny některých potravin drží na zvýšených hodnotách, což může zkreslovat dennodenní vnímání běžného spotřebitele, a ten může získat pocit, že se ceny utrhly ze řetězu. Zejména přidáme-li k tomu výdaje na bydlení a ceny nemovitostí, resp. nájmů obecně. Ceny nemovitostí jsou ve spotřebitelské inflaci zahrnuty jen velmi malinkatou vahou. A tak pocit podhodnocení oficiálních statistik je svým způsobem oprávněný. Odmyslím-li však problém vysokých cen nemovitostí, což je téměř na přednášku, tak nejde o něco excesivního. Jak jsem uvedl výše, pořád kupní síla roste, byť letos to bude už jen velmi mírně, a tak inflaci kolem tří procent nepovažuji za katastrofu.

Díky růstu mezd a následně dalších vlivů vzrostla i inflace. Bankovní rada ČNB na to reagovala začátkem února letošního roku zvýšením úrokových sazeb – dvoutýdenní repo sazby (2T repo sazby) o 25 bazických bodů na 2,25 procenta, lombardní sazby na 3,25 procenta a diskontní sazby na 1,25 procenta. Jak se na to díváte vy?

Dnes vysoká inflace je již prohraný boj. Nicméně vysoká inflace dnes se může zabudovat do mysli spotřebitelů a firem a ti ji pak svým chováním mohou v budoucnu zhmotnit. Za tím vidím krok ČNB. Je to snaha ČNB ukázat trochu ostentativně veřejnosti, že nějak s inflací bojuje, byť dobře ví, že dnešní zvýšení sazeb se v inflaci projeví se zpožděním 12 až 18 měsíců, tedy až v létě 2021.

Plus působí v dnešním nastavení měnové politiky až panický strach ze ztráty kredibility centrální banky, ve smyslu neschopnosti dodržet cílenou inflaci. Myslím, že obecně v měnové politice dneška, tj. v prostředí už desítek let velmi nízké inflace, jde o výrazně přeceňované efekty, zejména bavíme-li se o korekci inflace o jeden procentní bod či hodnot za desetinou čárkou. Navíc i ČNB udává, že inflační očekávání nejsou nijak vysoká.

I toto opatření je jedním z bodů debaty, jak dnes (ne)funguje cílování inflace.

Hrozí do budoucna v ČR hyperinflace a vysoká nezaměstnanost? Jaká je dle vás optimální míra inflace a nezaměstnanosti ve zdravé tržní ekonomice?

Ta otázka naznačuje, jako bychom měli nějaký optimální bod, mix mezi těmito dvěma parametry. To nemáme. Ekonomika je komplexní systém a situace na trhu práce je skrze vývoj mezd klíčová pro budoucí inflaci.

K období vysoké inflace i nezaměstnanosti nevidím důvod. Krátkodobě by to mohlo být způsobeno nějakým negativním nákladovým šokem, třeba jako byl růst cen ropy, plynu, ale ten neočekávám.

Mluví se již dlouhá léta o důchodové reformě. Je vůbec důchodová reforma možná?

Od tzv. Bezděkovy komise je jasné, jak se důchodový systém vyvíjí, jaké má silné a slabé stránky, jaká je a bude demografie a jaké jsou varianty řešení. Zbytek je na politicích. Ti nedokázali rozhodnout. Místo rozhodnutí se vytváří další komise, jejichž přínos je marginální.

Osobně nevěřím už v žádnou důchodová reformu, pokud pod tím máme na mysli nějaké komplexní, systémové řešení, které by bylo rovněž provázané s reformou daňového systému. Jsem přesvědčen, že to bude až tlak okamžiku, který přinutí politiky jednat a výsledkem budou více či méně dílčí opatření. To však neznamená, že lidé jsou pasivní a že jen čekají na spásné politické řešení. Vezměme třeba nemovitosti. Jsem si jist, že vysoká poptávka po nich je z nemalé části právě výsledkem neexistence důchodové reformy, kdy je lidé vnímají jako populární formu úspor. Alternativou může být i jiné kolektivní spoření, třeba skrze podílové fondy, jejichž váha je zatím výrazně menší, než je typické ve vyspělých státech.

Ministryně práce a sociálních věcí chce změnit formu dávek a sociálních příspěvků. Velkou bouři vzbudila skutečnost, že by například příspěvek na bydlení byl navázán i na docházku dětí do školy. Jak se na tento problém díváte vy?

Nejsem odborník na sociální dávky, nicméně obecně nevidím nic špatného na tom, pokud je jejich výplata navázána na nějakou aktivitu či splnění podmínek, třeba jako je pravidelná školní docházka. Náš systém žádné skutečné sociální pojištění nepředstavuje. Je to svým způsobem jen jiná podoba daně a vyplacení těchto transferů nemá být a priori automatické.

Ekonomika zpomaluje a nezaměstnanost je nejnižší v EU. Jaké hrozby vidíte v současné české ekonomice?

Bavíme-li se o hrozbách vyloženě domácích, pak bych řekl, že krátkodobě je hrozbou vývoj průmyslu. Jeho produkce klesá, klesá i vývoj nových zakázek, pesimistická zůstávají i očekávání průmyslníků (index nákupních manažerů v průmyslu). Na druhu stranu – stále se relativně slušně daří službám, spotřebě, maloobchodu. Hrozbu vidím i ve fiskální politice, která – obávám se – bude nadále působit procyklicky a ekonomiku spíše destabilizovat, se zpomalením ji potáhne dolů ještě více. Struktura rozpočtu s vysokým podílem výdajů mandatorní povahy je rovněž riziko v nadcházejících letech.

Do čeho se dnes vyplatí investovat?

Do vzdělání. Nemyslím jen formálně nabytý titul, ale do vzdělání během celoživotní kariéry. Co se týče „standardních“ aktiv, pak bych řekl, že stále nemovitosti představují zajímavou investiční příležitost. Velký prostor vidím v kolektivním investování, v investování do podílových fondů. Jejich prostřednictvím lze investovat dnes téměř do čehokoliv. I zde bych se ale držel primárně něčeho osvědčeného, třeba nemovitostí.

Dovolím si ale ještě dvě obecné poznámky. Zaprvé, platí zásada, že je třeba diverzifikovat portfolio. Zadruhé, žijeme v době historicky nízkých úrokových sazeb, kdy v eurozóně jsou dokonce stále záporné. Přidáme-li k tomu fázi hospodářského cyklu a v případě ČR proces dohánění naší ekonomiky vyspělejšího západu, kdy doháníme nejen vyšší HDP na obyvatele, ale i nižší výnosy, pak je výsledkem to, že výnosy obecně jsou nízké a klesají. Chce-li dnes někdo realizovat vysoké výnosy, musí hodně riskovat.

Jak vidíte dnes světovou ekonomiku? Kde vidíte největší hrozby a kde naopak naděje?

Jsou hroby typ vis maior – jako je dnes koronovirus. Dále jsou hrozby, na které jsme si zadělali bez pomoci vyšší moci. Pokud mám vypíchnout jednu hrozbu, které se jako ekonom opravdu obávám, pak je to právě reakce na ekonomické zpomalení případnou krizi pomocí dalších nekonvenčních nástrojů měnové politiky, zejména politikou záporných úrokových sazeb. To by znamenalo fatální změnu vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Obavy mám rovněž z toho, že s tím, jak se tradiční politika ukáže částečně impotentní, poroste poptávka po přímých regulacích – po přímých zásazích do cen, do množství, či budou eskalovat nápady se znárodňováním apod. Debaty a opatření, zatím naštěstí spíše na západ od nás, kolem vysokých cen bydlení budiž odstrašujícím příkladem.

Ekonomové už nějakou dobu varují před krizí. Dá se na ni připravit? Je na ni připravena česká ekonomika?

To je velmi široká otázka. Víme, že krize přijde. Jako v předešlých krizích i u té další budou počátky někde ve špatné hospodářské politice. Co a kdy ji ale spustí, to nikdo neumí odhadnout. Určitě ne ekonom a kdo to tvrdí, tak fabuluje nebo tipuje.

Co se týče přípravy, tak na úrovni jednotlivce bych řekl, že přípravou je udržovat nějakou obezřetnostní rezervu. A u aktiv/majetku diverzifikovat a při krizi nepanikařit. Kdo vydrží, vyhraje.

Co se týče české ekonomiky, tak ta je sice v mnoha parametrech v lepší kondici, než byla před rokem 2009, kdy nás zasáhla poslední krize. Hospodářská politika je ale připravena hůře, regulace je větší.

Které problémy podle vašeho názoru nejvíce trápí českou společnost?

Paralýza vládnutí. Asi každý najde jinou konkrétní věc. Většina možná zmíní vysoké ceny bydlení. Ale vše má jedno pojítko, a tím je právě ona paralýza vládnutí. Vláda, nemyslím jen tuto aktuální, je to obecnější problém, není třeba schopna za dlouhá léta zabezpečit hladší průběh bytové výstavby či liniových staveb. Stále slyšíme tisíce důvodů, proč to či ono nejde. Chybí někdo, kdo bouchne nejen do stolu, ale nějaké opatření spustí a zejména ho dotáhne do konce.

Kde a jak si nejlépe může odpočinout ekonom?

Ekonom není jiný živočišný druh, byť to tak může vypadat, takže odpočinek bude standardní, jako u jiných profesí. Díky tomu, že ekonomie je společenská věda, tak možná bude ekonom více inklinovat k útěku do přírody. Mám-li ale být upřímný, tak já nejlépe relaxuji u lahve dobrého vína.

Děkuji za rozhovor.