Současná debata o pevně daném podílu potravin českého původu v tuzemských obchodech se příliš nezaměřuje na klíčovou otázku – jak definovat českou potravinu. Z pohledu menších obchodníků jde o produkt vyrobený v tuzemsku firmou s českými majiteli, velké řetězce však používají mírnější kritéria.

I přesto však proti novele protestují. Zákonodárci by proto měli přesněji definovat, co je česká potravina. Podíl těch ryzích by měl být na pultech alespoň poloviční, menší prodejny ho zvládají dosáhnout již nyní.

Aktuálně diskutovaná novela zákona o potravinách řeší zejména možný podíl českých potravin v obchodech. Při bližším zaměření na tento termín se však nabízí otázka, co je to vlastně česká potravina a jak ji definovat. Existují v jádru dva způsoby.

První používají velké obchodní řetězce, které u českých potravin uvádějí, že byly v tuzemsku vyrobeny. Dále už ale není uvedeno, zda je výrobcem také firma s českými majiteli. Právě v případě velkých řetězců tomu tak často není. Důvody přitom mohou být dvojí. V prvním případě se sice jedná o českou značku, ovšem v zahraničním vlastnictví, takovým může být největší výrobce piva v Česku. Druhou možností je pak zahraniční společnost, která má v tuzemsku pouze výrobní závod, jako to platí například u velkých výrobců cukrovinek.

Ať už se jedná o jedno, nebo druhé, výsledek je stejný, jako by šlo o čistý import potraviny. Zisk a daně odchází do zahraničí a tuzemská ekonomika tak nemůže z působení těchto firem naplno růst. Často se objevuje tvrzení, že Česká republika potřebuje ekonomicky, zejména pak ve mzdách, dohnat Německo. Toho však lze dosáhnout jen těžko, pokud budou v Česku hrát hlavní roli nadnárodní výrobci a řetězce s centrálami a majiteli v zahraničí. Spíše to bude znamenat, že se naše země bude o to hůře zbavovat přirovnání k montovně.

Čeští majitelé táhnou ekonomiku a nedopustí dvojí kvalitu

Rozdílný případ nastává v případě potravin produkovaných či vyrobených společnostmi s čistě českými vlastníky. I sem lze samozřejmě zařadit řadu velkých společností, ale také obrovské množství malých lokálních výrobců a zemědělců, kteří jsou jedním z klíčových aspektů tuzemské ekonomiky. Svou činností jí pomáhají růst a ve spoustě případů má jejich zboží vyšší kvalitu než u velkých či dokonce nadnárodních koncernů. Zároveň zde nemůže existovat riziko takzvané dvojí kvality potravin jako tomu bývá u zahraničních značek.

Právě na ryze české potraviny se snaží klást důraz menší tuzemští obchodníci. Například v naší síti tvoří základ zhruba 65 procent zboží čistě českého původu. Tedy od českých firem s českými výrobci. V případě některých prodejen pak tento podíl dosahuje i 90 procent. Kromě vyšší efektivity pro českou ekonomiku u těchto výrobků navíc odpadá problém se složitou mezistátní logistikou. Snižuje se tedy nejen uhlíková stopa, ale i celkové náklady promítnuté do finální ceny. Pokud se podíváme na situaci ve velkých řetězcích, je situace přesně opačná. Při sečtení čistě zahraničních výrobků i s těmi, za kterými nestojí firmy s českými majiteli, bychom se u některých dostali u nečeského zboží i k podílu přes 95 procent.

Problém pro velké řetězce

Je tedy vcelku logické, že právě nadnárodní řetězce se proti novele zákona ozývají nejčastěji. Musely by totiž u skladby zboží z hlediska původu radikálně proměnit svůj sortiment a začít více vyjednávat s doposud opomenutými českými výrobci. Tento přechod do neprobádaných vod by pro řetězce mohl představovat problém, dost pravděpodobně i zhoršení dominantní pozice na trhu. Naproti tomu čeští obchodníci by z této změny vyšli jednoznačně silnější, neboť tento přístup razí dlouhodobě.

Velké řetězce také opakovaně tvrdí, že zvýšením podílu českých výrobků dojde ke zdražení zboží. Je to nesmysl. Například naše síť již tato kritéria splňuje, ceny máme přitom v průměru nižší než zahraniční řetězce. Kdo se v této branži pohybuje, ví, že tento fakt nemá na cenu vliv. Naopak. Například, nemalou část ceny výrobku totiž tvoří také logistika. Pokud tedy budeme například balenou vodu vozit do obchodů z tuzemska, a ne ze zahraničí, mělo by naopak logicky dojít ke snížení ceny zboží.

Vyšší podíl českých potravin má samozřejmě smysl prosazovat u zboží, u něhož je to alespoň nějakým způsobem reálné. Logicky se nemůže dotknout například tropického ovoce nebo kávy, tyto suroviny je v tuzemských podmínkách prakticky nemožné efektivně pěstovat. Proč by však například kořenová zelenina, rajčata či papriky v našich obchodech nemohly pocházet z Česka? Právě v odvětví čerstvé zeleniny se uvádí soběstačnost České republiky okolo pouhých 30 procent. Právě tento fakt se pak projevil i na růstu cen tohoto zboží dováženého ze zahraničí v době nouzového stavu. Byla by hloupost opakovat tuto chybu znovu.

Do budoucna alespoň 50 procent ryze českých potravin

Aktuální znění návrhu novely z pera ministerstva zemědělství hovoří o kompromisním podílu dvou třetin českých potravin. V jádru pro nás nepředstavuje sebemenší problém, pro efektivní uchopení bude ale nutné jasně definovat pojem česká potravina. Ve zdánlivě stejné kategorii se totiž může skrývat zásadní rozdíl, zejména pak pro ekonomiku. Pokud bychom brali v úvahu ryze české potraviny, vyrobené v tuzemsku firmami s českými majiteli, jeví se nám do budoucna jako dostatečný jejich podíl alespoň 50 procent. Pokud to mohou již nyní zvládat české prodejny, proč ne velké řetězce. V případě potravin vyrobených v Česku bez ohledu na majitele by pak by měl být jejich podíl pro zajištění co největší potravinové soběstačnosti Česka 80 procent. Zbylé zboží pak může být z výše zmíněných logických důvodů dovezené za zahraničí.

ROMAN MAZÁK, předseda Družstva CBA CZ

Foto 1: Pixabay

Foto 2: archiv CBA CZ