Pro mě je už zcela běžné, že se potkáme a pracujeme ve virtuálu

I o tom s autorem řady eventů a původních show pro klienty, s autorem, který spolupracuje se společnostmi jako například AV MEDIA, Yventech nebo Xlab.
Rozhovor s JANEM BURIÁNKEM, konzultantem a nezávislým specialistou na 3D technologie
V čem spočívá specifičnost eventů všeobecně?
V setkávání se co největšího počtu lidí, kteří jsou zákazníky či potenciálními zákazníky, a to formou odborné konference, veletrhu či koncertu, kde je cílem co největší návštěvnost na jednom místě. V této práci jsme šli až do určité formy dekadence, kde všechny agentury dnes už všechno viděly a všude byly třikrát. Takže vymýšlet nové atrakce, které budou pro klienta jedinečné, bylo a je čím dál složitější. Nicméně princip byl ve fyzickém setkávání se.
Jakým způsobem zasáhl do vaší práce a změnil její princip COVID-19?
Zásadně. Velmi často se dříve časovalo uvedení nějakého produktu ve fyzickém světě, ne virtuálně. Lidé tomu podřizovali své plány, život. Pojedu například na konferenci do Holandska, tam se potkám s vývojářem a naberu nové vědomosti, zkušenosti. No a najednou se tohle všechno přerušilo. Novým požadavkem bylo, aby lidé spolu komunikovali, ale nepotkávali se. To je relativně protimluv. Došlo k náhlé, násilné digitální migraci lidí, kteří před COVIDem nechtěli ani slyšet o možnosti, že by event transformovali do virtuálního světa.
Mimo jiné proto, že internet je dnes do značné míry informační „žumpa“, kde se projevují nejrůznější sociální skupiny a ukazuje se, že atraktivita může být hodně o bulvaritě a falešnosti. Složitěji se vymezuje seriózní zdroj informací od ostatních.
Byli připraveni na tuto změnu a přesun do virtuálního světa?
Ne, nikdo na to nebyl připravený a ani nemohl. Logistika celé věci a její význam najednou úplně vypadla, protože vše zajišťovalo fyzicky mnoho lidí, a to nově nebylo možné. Majorita organizačních složek byla najednou pryč.
Bylo potřeba převelet celou věc do něčeho, co se primárně děje na „pódiu“. Jsou tu společnosti, které se s tím, ale rychle vyrovnali. Například AV MEDIA mohla zareagovat okamžitě, protože v integračním byznysu jsou základem dodávek prostředky pro vzájemnou vzdálenou komunikaci jako automatické kamery a videokonferenční systémy, interaktivní tabule atd. Jejich transformace na novou dobu byla velmi přímá a okamžitá. Jejich skladový prostor se proměnil v profesionální studia, která klientům umožnila virtualizovat jejich eventy z týdne na týden. Už třetí týden se začalo vysílat on-line, nejprve interně a pak pro klienty. Tady štěstí přeje připraveným.
Jak to celé ovlivnilo zaměstnance firem?
Já toto mohu posoudit jen z externího pohledu. Já ty firmy nevlastním, ale ledacos bylo zřejmé. Jistá redukce lidí proběhla. Nejvíce se to dotklo obecně externistů firem, kteří například montovali konstrukce, zařizovali kulisy. Ti se ze dne na den ocitli na dlažbě. Naopak tvrdé jádro firem zůstalo a začalo se starat o nově vytvořená studia, kde je vše co nejvíce automatizované a minimalizované.
Podpořily firmy nějakým způsobem interní zaměstnance?
To opět není úplně otázka na mě, ale co jsem mohl pozorovat, tak byl jasný trend lidi zachovat. Prostě důležité je si lidi udržet, i za cenu toho, že jim snížíte plat, protože ta vlna, ať první či druhá odpadne a vy je budete potřebovat. Řadě z nich se nabídla rekvalifikace. Kluci, se kterými pracuji, transformovali svou mysl a schopnosti velmi rychle.
Vznikl tedy nový trend?
Valná většina klientů oznámila, že už na žádný veletrh či konferenci nepojedou a chtějí tvořit už jen ty virtuální. Vznik hybridních eventů se stal finančně velmi výhodný. Komunikujete s lidmi v určitý omezený čas, ve vytvořeném příjemném virtuálním místě. Nepotřebujete cestovat, k tomu občerstvení, suvenýry, umělce. To vše stojí peníze.
V oblasti průmyslu se to dotklo například odborných zkoušek zařízení, kterých se účastní všichni výrobci z celého světa. Dříve museli sednou na letadla, ubytovat se, jít na onu zkoušku, vyhodnotit ji a zase sednout do letadla a odfrčet domů. Nyní se vše zprostředkovává kamerami formou virtuální prohlídky na privatizovaném kanále, v různých časových zónách. Místo týdne stráveného na cestách s enormními náklady sedíte doma a jste mnohem efektivnější.
Jasně, ale to přece nejde aplikovat u kulturních eventů?!
Divadelní představení se opravdu obtížně zprostředkovávají. Genius loci těžko přenesete. Vše souvisí s náladou, reakcí publika. Publikum je součástí show. Je tam absolutní konektivita. Myslím si, že není současnou formou audiovizuální techniky v té původní podobě zprostředkovatelná. Tam jsme zacouvali hodně dozadu. Přesto proběhly pokusy o reinterpretaci ve virtuálním prostředí. Lidé se podívali na záznam, ale bylo to velice málo emotivní. Bylo to „plochý“, protože to nebylo 3D a když už to 3D bylo, šlo o uměleckou performanci, ve které jste sice mohli vstoupit na virtuální podium během hry, ale to už je jiný formát.
Co se týká hudebních eventů proběhl například koncert kapely Tata Bojs. Aby nehráli do tmy a měli alespoň nějakou zpětnou vazbu, byli nainstalovány na sedačkách monitory, na kterých se objevili vybraní skalní fanoušci, energetičtí „nabíječi“, kteří zastupovali ten neviditelný dav doma u počítačů.
Jaká byla sledovanost?
Co já vím, tak obrovská. Sál, ve kterém hráli, by naplnili třikrát. Atraktivitou ale bylo i to, že to bylo zadarmo. Sponzor samozřejmě zavnímal toto navýšení počtu diváků a přesto, že za to dal relativně míň peněz, tak poměr cena výkon dopadl ve finále na výbornou. Touto formou proběhlo několik „úspěšných“ koncertů kapel, ale nevěřím, že by si diváci na něco takového chtěli zvykat.
Kde cítíš posun a nové možnosti ve využívání nových technologií?
Představa, že člověk dělá osmihodinový virtuální event je naivní. Virtualita vyžaduje segmentace toho, co děláme. Člověk u sluchátek nevydrží tak dlouho. Informace musí být srozumitelnější, pomalejší. Být víc připravený. Doporučená stopáž je přibližně 45 minut. Vznikly potřeby asynchronního eventu s archivy.
Povaha tady a teď je ale stále velmi důležitá, proto je ve studiu vždy pár lidí, kteří dávají řečníkovi zpětnou vazbu.
Lockdown přišel na začátek sezóny s konferencí. Mnoho lidí potřebovalo udělat valnou hromadu. Nejvyšší manažeři se najednou nemohli a nechtěli z principu setkat. Jedinou šancí bylo udělat virtuální setkání moderované ve studiu, kde se objevovali jako virtuální „talking heads“ v okéncích a předávali si slovo. Tento prostor musel být velmi privátní, bylo potřeba mít zakódovaný kanál, chráněné audio, video. Naštěstí to vše ti připravení už měli, protože spolupracovali například dříve se soudy, ba i ve vojenském odvětví. Lidé si museli zvyknout, že není úplně dobré vysílat v pyžamu nebo s dítětem za zády. Otázka, která se zažila a začínala konference byla: Do you have a pants? Máte kalhoty?
Velmi jasně se začíná rozlišovat korporátní, profesionální event vedený ve studiu, který vypadá jako byste sledovali CNN oproti youtube kanálu. Aktivita účastníků je ve virtuálnu mnohem větší. I já, když jsem se nyní účastnil konference, jsem zvedal virtuální ruku mnohem častěji. Jistě, jsou tady lidé, kteří by se chtěli vrátit do původního světa, bohužel, nemají kam.
Již dříve jsem navštívil několik grafických konferencí, kde se mluvilo o virtuálním setkávání uvnitř virtuálního světa, ale tehdy to bylo na úrovni scifi. Dnes do virtuálního světa víc migrují vizuální, imerzivní technologie – brýle a holografické systémy. Náznakem trendu jsou brýle, které chce Apple představit v roce 2022. Malé firmy ale již nyní začali toto kouzlo objevovat. Pro mě je už zcela běžné, že pošlu klientovi již nastavené brýle a řeknu mu, nastav heslo na wifi, potkáme se a pracujeme v daném virtuálním prostředí.
Najednou se mnohem více smazává geografická poloha. Dnes jsem absolvoval konferenci, kam se připojil japonský vlastník firmy a přehodil ve vteřině konverzaci z češtiny do angličtiny. Upřímně, těžko bych si dal s nějakým japonským majitelem meeting jen tak. Vedle zvykových věcí je tu i bezpečnost atd. Bylo to možné na Skype, jeden proti jednomu… Náhle tedy můžete získat klienty, na které byste před tím vůbec nepomysleli.
Kdyby mi někdo řekl, že lze pozvat na virtuální meeting o budoucnosti Madeleine Albright, a to za pomoci jednoho mobilního telefonu s kamerou, tak se mu vysměju. Těžko by přiletěla do Prahy. Takhle se připojila přes svůj telefon, objevila se virtuálně a normálně s účastníky nadšeně mluvila.
Se svým náctiletým potomkem jsem se nedávno účastnil virtuálního eventu velkých DJ v herním prostředí Fortnite. Byla to 45minutová, nesmírně vizuálně nabitá show, plně ve 3D, kterou navštívili desítky miliónů lidí. Skvěle vymyšlené a zorganizované. Pro mě to bylo nové, složitě skousnutelné, ale já jsem jiná generace. Nová digitální generace bude třeba vnímat koncert touto formou jako více přirozený.
A na závěr: Myslíš, že Češi vnímají tyto novinky jinak? Máme něco navíc?
Ne, osobně si myslím, že plujeme na mainstreamu a spíše kopírujeme vzory, které jsou jasně anglosaské či germánské. My se tváříme, že to děláme jinak, ale vlastně to děláme stejně, ale dlužno říci, že rozhodně ne špatně.
No, v něčem jsme napřed, paradoxně právě v oblasti virtuální reality, kde díky asociacím jako AVRAR a talentovaným mladým lidem dosahujeme na celosvětovou špičku. O VR a AR technologiích toho ještě hodně uslyšíme, na což se těším.
Děkuji za rozhovor.
Foto 1: Pixabay
Foto 2: archiv Jana Buriánka