BÁRA HRZÁNOVÁ, herečka, jejíž cigánská duše v době koronavirové roztančila nejednoho staříka.

V recenzi k divadelnímu představení Kočka v oregánu, ve kterém s manželem Radkem Holubem excelujete, mě pobavila věta: „Žít v Londýně je jakoby tě přefik kapitalismus.“ Mě by zajímalo, jaké je pro Vás žít v Čechách?!

Já si nedokážu představit, že bych žila jinde. Cestovala jsem hodně, ráda a bezpečně. Nejsem dobrodruh s batůžkem na zádech, který se vydává do neznámých krajin, ale po svém jsem si užila např. Indii, Srí Lanku nebo Kanadu. Bez Čech nedokážu žít, kdekoliv jinde bych umřela. Na druhou stranu musím říct, že žít v Čechách posledních pár let vyžaduje hodně jógy, velkou sebekontrolu a odpuštění. Mám pocit, že i když člověk pracuje, odevzdává daně a něco společnosti přináší, v mém případě zábavu, tak se ho úřady, které jsou samozřejmě vedeny určitou politickou mocí, snaží kontrolovat, omezovat, přikazovat, a já jsem na to odmalička háklivá. Nevím, jak to mají ostatní, ale když je toho v jednu chvíli moc, tak já, spořádaná holka, která žije spokojený maloburžoazní život, vytahuju černou vlajku anarchie a potom je zle.

Dovedl Vás tento přístup k tomu, že jste skončila na volné noze?

Vyrostla jsem v divadle v Českých Budějovicích, hned po DAMU jsem nastoupila do Národního divadla a poté jsem rovnou přešla do Divadla Na zábradlí. Z divadel jsem odcházela vždy v momentě, kdy jsem cítila, že je ohrožena má osobní svoboda. Já jsem velice poslušný člověk, znám řády divadla, nikdy to nebylo o tom, že by se mi nechtělo chodit na zkoušky nebo bych chtěla dělat něco jiného. Vůbec ne. Spíše šlo o to, že jsem měla najednou pocit, že se musím chovat nějakým způsobem s nějakými lidmi. A ti lidé, kteří ovlivňovali moji práci a tím pádem můj život, mi za to nestáli. Mám ráda autority, je to pohodlné. Když nějakou autoritu najdu, jsem za to vděčná a hrozně ráda jdu pod ní. Ale v momentě, kdy se autorita stává diktaturou a omezuje mě, mé chápání svobody a mého života, jdu raději do nejistoty.

Když jste zmínila Divadlo Na zábradlí, nelze nepřipomenout představení Racek v režii Petra Lébla, které pro mě osobně bylo divadelním zjevením. Také jste za hlavní ženskou roli dostala Cenu Alfréda Radoka.

Do Divadla Na zábradlí jsem přišla celkem slušně herecky vybavená po sedmi letech v Národním divadle, a to nejen díky hereckým kolegům, ale také proto, že jsem hrála denně, poznala jsem mnoho různých přístupů a režisérů. Bylo mi 29 let. Setkání s Petrem Léblem pro mě bylo zásadní. Vždy se podíval na situaci, kterou jsem měla připravenou, rozebranou ze všech možných hereckých rovin, jiným úhlem. Ale tak jiným, že jsem z toho byla rozstřelená a strašně mě to bavilo. Ten můj připravený, pevný kámen šel najednou ještě obrousit, pootočit na trošku jinou stranu, a to bylo naprosto neuvěřitelné. Dodnes na něj vzpomínám, a když studuji novou inscenaci, tak ten Petrův pohled je v ní vždy přítomen.  V Rackovi jsem původně měla hrát služku. Nevadilo mi to, měla jsem velkou roli před tím. Tři neděle před premiérou přišel Petr s tím, že chce, abych hrála Ninu Zarečnou. Přes Velikonoce jsem se naučila text a musím říci, že zkoušení bylo velmi dobrodružné. Kdyby to byl kdokoli jiný než Petr Lébl, tak ho pošlu do určitých mezí. V závěrečném dialogu mezi Zarečnou a Treplevem mě postavil na prkýnko na kolečkách a já se musela tu projet v jednom rohu vodou, v druhém rohu mě zase popotahovali, pro každou chvíli měl něco vymyšleného, a to s mým psychologickým herectvím samozřejmě nešlo dohromady. Nicméně důvěra v Petra byla tak obrovská, že jsem všechno na zkoušce udělala tak, aby to dávalo smysl a ne, abych mu ukázala, jak je to nesmyslné, což my herci umíme. Bohužel jsem netušila, že svět, který nám Petr rozkrýval, byl jeho nemocí. Mně to přišlo tenkrát ohromné a úžasné. Dával mi něco, co jsem mohla v té určité šílenosti doplnit. Myslela jsem, že to je šílenost divadelní a netušila jsem, že je to šílenost vnitřní, kterou prožíval od probuzení až do noci.

Jaká další tvůrčí autorita Vás za poslední roky oslovila?

Já měla obrovské štěstí celý život. Pořád děkuji třeba za setkání s Oto Ševčíkem. V Divadle v Řeznické jsme si říkali Ševčíkův seznam, kdy jsme celá parta po vlastních představeních zkoušeli po nocích s živým orchestrem. Takto jsme nazkoušeli Hello Dolly, Polskou krev, Carmen nebo Frankie a Johnny za svitu luny. Oto byl velká autorita, stejně jako Juraj Herz. Oba se stali našimi kamarády díky práci, kterou jsme společně odvedli, a při které jsme zjistili, že máme společné hodnoty, a že vidíme svět i divadlo stejně. V současné době rádi společně s manželem pracujeme s Lídou Engelovou, která má Ševčíkovu školu a režíruje velmi podobně. Je to režie bez ambicí ukázat se jako režisér přes herce na jevišti. Mravenčí, řemeslná práce na zkouškách se vyplatí, protože když je představení postavené a všichni dodržují pravidla, má představení jasnou formu, a i když se měsíc nehraje, jako například nyní, kdy se nehrálo ještě déle, můžete do něj vklouznout jako do bezpečné řeky. Víte, kudy proud popluje. Což dnes umí málo kdo.

Dalo by se říci, že nyní je Vaší domovskou scénou Divadlo Kalich?

Když hrajeme v Praze, tak ano. Uvádíme zde mimo jiných her i Hrdého Budžese nebo Carmen Y Carmen s Dášou Peckovou.

Covidová situace Vás zastihla na prknech tohoto divadla?

Ne, to ne. 2. dubna jsme měli mít první představení Felliniho La Strady v Českých Budějovicích, kde hraju s manželem, v režii již zmíněné Lídy Engelové. Byli jsme ve fázi, kdy je představení jako celek čtrnáct dní před premiérou hotové a už se jen zvou kamarádi, aby se to doladilo s publikem. Všichni jsme byli nažhavení a těšili jsme se, protože jsme pracovali velmi intenzivně. Zkoušeli jsme několikafázově, protože toto představení obsahuje i cirkusové prvky jako např. žonglování. No a najednou přišla stopka a my nevěděli na jak dlouho.

Co jste tedy dělali?

My jsme si potřebovali to představení projet v celku. Přišli zvukaři a osvětlovači a jako lidi jsme se domluvili, že se nebudeme bát a že to projedeme na punk celé. Jeli jsme s chybami, nic se nezastavovalo. V jedné scéně smekám buřinku a celému cirkusu, který je zbořený, říkám: Adié… v tu chvíli jsem sama sebe, hysterickou, dramatickou umělkyni dojala, protože jsem nevěděla, co se děje a na jak dlouho to bude. Nejsem člověk, který by věřil vládním nařízením a okamžitě mě napadla z Romea a Julie ona morová rána.

Všudypřítomné nejasné informace, kdy každý říkal něco jiného a nešlo se dopídit, co se vlastně děje, co s tím budeme dělat a jak moc je ten vir nakažlivý, z toho jsem hodně naštvaná. První týden lockdownu, když jel Radek nakoupit, jsem ho vysílala málem jako do války. Vyvolaná panika je pro mě neodpustitelná.

Zůstali jste v Praze?

Ano, náš syn byl v té době ve Francii a nevěděli jsme, zda se bude moci vrátit. V dubnu jsem viděla zprávy, kde Anna K hrála někde v domově důchodců a já si řekla, ježíš, to je dobrý nápad a obrátila jsem se na Radka s tím, že je to na prd s tím divadlem, kolem kterého je spousta problémů se světly a kulisami, zato ti muzikanti si mohou vyjet takhle „na lehko“. A jen co jsem to dořekla, uvědomila jsem si, že jsem nějaká zabržděná, nebo co. Vždyť já jsem s Máriem Bihárim, mým rodným bratrem, projela takových míst s hodinovým představením jen ve dvou. Hned jsem zavolala kamarádce, produkční Renatě Králové a ona, ať jí dám čtvrt hodiny. Za těch patnáct minut volá a říká, už mám patnáct zájemců o vaše koncerty. Takto jsme se dali, zpěvák a akordeonista Mário Bihári, americký trumpeťák milující Čechy Roy Nicolas Arthofer a houslista Adam Pospíšil, dohromady a koncem dubna jsme vyrazili na Cigán tour, jak tomu říkáme. Nasadili jsme kola na maringotku, vyvěsili jsme vlajku anarchie a vyrazili jsme na cesty. Bylo jasný, že nás už nezastaví, že už se to kácí. Od té doby jezdíme po celých Čechách a Moravě. Jednou jsem dokonce zavolala kamarádce Hance Ulrychové z Javorů a říkám jí s drzostí mně vlastní: Hanko, hrajeme v Brně. Nechceš si s námi zazpívat? A ona, že jo. Přijela, jen tak si stoupla v Brně a Břeclavi vedle nás a zazpívala 2dvě písně tím svým překrásným hlasem.

Překvapilo Vás na vašich Cigán tour něco?

První výjezd byl do mých milovaných Prachatic.

Jé, já jsem z Prachatic.

Fakt?! Já jsem z Budějc, ale vlastně jsem i Prachatičák, poněvadž jsem se koupala v kašně.

Ve tři ráno na náměstí jsem si krásně zaplavala. A kdo se nevykoupal v kašně, není Prachatičák. Nevím jak Vy, ale já ano.

Já to stihla asi v šestnácti.

Mě už v Prachaticích všichni znají, protože jsem tam velmi často hrála v divadle. Místní kluci cikánský vždycky říkají: Jé, Bára je tady. Také mám prachatickou kamarádku Vlaďku Čapků, to je taková místní guru.

Nakonec jsme hráli v Alzheimer centru, Domově důchodců a Hospici. To vám byla taková velká radost, když jsem viděla, jak se všichni, sestřičky, doktoři, důchodci, radují, že mají pěkný den, že jsou přítomni radosti spojené s muzikou. V mezihrách jsem tancovala se stařečkama a babičkama, a to všechno bych nezažila, kdyby nebyla corona.

Pojďme přizvat lidi k takové radosti. Kde si ji budou moci užít?

1.8. naše Cigán tour zaparkuje u Václava Koubka v Chotěmicích na jeho festivalu a 4.8. hrajeme v Telči v Panském dvoře. Na podzim hrajeme La Stradu v Českém Krumlově, Českých Budějovicích a Karlových Varech. Začátkem října bude oficiální premiéra v Divadle Kalich.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Andrea Simperová