Globální pandemie Covid-19 aneb návrat do roku 1993

Například Itálie ztratila téměř sto dvacet kvartálů růstu HDP a úroveň ekonomické aktivity se tak v letošním druhém kvartálu dostala na úroveň třetího kvartálu roku 1993.
Zatímco nám tento údaj jasně naznačuje, že dopad pandemie nejen na italskou ekonomiku byl skutečně ohromující, zároveň nám tento graf potvrzuje, jak slabý byl ekonomický růst v posledních letech nebo dokonce několika posledních dekádách.
S tím, jak se zadluženost států jako Itálie dle tradičního ukazatele poměru vládního dluhu k nominálnímu HDP (debt-to-GDP ratio) dostává na bezprecedentní úrovně, je také velice obtížné si představit, že pouze ekonomický růst bude v následujících letech schopen dostat úrovně státních dluhů zpátky na udržitelnou úroveň.
Prozatím byla vládní zadluženost udržitelná pouze díky masivním nákupům dluhopisů centrálními bankami v čele s americkým Fedem a Evropskou centrální bankou, které snížily požadované dluhopisové výnosy do doby splatnosti na rekordně nízké úrovně. To nicméně samozřejmě není dlouhodobě udržitelné.
Jaké jsou tedy možnosti, jak dát státní finance nezadluženějších zemí alespoň do částečného pořádku? Již na Řecku jsme si vyzkoušeli, že jednou z variant by mohla být ta či ona forma restrukturalizace dluhu, tedy prodloužení splatnosti vládních dluhopisů, snížení kupónových plateb, přímý odpis části dluhů či kombinace předchozích možností.
Druhou variantou by mohlo být umazání významné části reálné hodnoty státních dluhů prostřednictvím zvýšené inflace. To zatím pravděpodobně není na pořadu dne, nemůžeme nicméně vyloučit, že by k tomu kvůli masivnímu tištění peněz centrálními bankami jednou dojít skutečně nemohlo. Třetí variantou by přitom byla kombinace prvních dvou variant. Ať tak či onak, z hlediska udržitelnosti státních dluhů příští roky nebudou vůbec jednoduché.
MICHAL STUPAVSKÝ, investiční stratég Conseq Investment Management a.s.
Foto: pixabay.com
Foto 2: Investičníweb.cz
Zdroj: Omnimedia s.r.o.