Spojovat ho pouze s rolí Létajícího Čestmíra by bylo příliš povrchní. Jako občan Prahy 1 by rád změnil systém Městské policie, jako herec se v poslední době objevuje spíše v zahraničních filmech. Mluví sedmi světovými jazyky a jeho výmluvnost se dá jen stěží ukočírovat.

Rozhovor s LUKÁŠEM BECHEM, vlkem samotářem, který byl snad vším a všude.

Máte pocit, že být dětským úspěšným hercem je prokletí?

Já jsem si myslel, že dostanu na výběr, jestli je to přínos nebo prokletí? Myslím, že je to jako se vším. Každá věc má svůj rub a líc. Něco vám to dá a něco taky vezme. Spousta lidí říká, že děti, které jsou před kamerou, a myslím tím od mimina až do osmnácti let, přicházejí o své dětství tím, že se do světa dospělých dostávají dřív, tím pádem se začnou více stýkat s dospělými než se svými vrstevníky, se kterými by se měli socializovat a vyrůstat, a díky tomu mají jiný pohled na svět a v mnoha věcech dospívají dříve.

Vás jako první objevila Věra Chytilová.

Ano, ale zároveň s castingem na Panel story aneb Jak se rodí sídliště, točila Olga Sommerová dokument, který se jmenoval Konkurz na rok 2000, kde jsem také účinkoval (psal se rok 1976/77, pozn. autora). Každopádně lze říci, že první mě objevila Věra Chytilová. Moje teta pracovala v té době na Barrandově jako skriptka a na svém pracovním stole pod sklem, tak jak to bývalo, měla mimo jiné i mou fotografii. Paní Chytilová tenkrát akutně sháněla dětského protagonistu do svého nového filmu, a když procházela kolem mé fotky, ptala se, co je to za šikovného chlapečka, ten by se nám hodil do filmu. Teta jí vysvětlila, kdo jsem, ale paní režisérka nechtěla, abych chodil na konkurz, tak jsme se setkali přímo sami spolu a klaplo to.

Byl jste v předškolním věku, asi Vám vůbec nedocházelo, co se děje.

Byl jsem velmi živé dítě, měl jsem opravdu hodně energie. Byl jsem nezvladatelný a všechno mě to strašně bavilo. Bylo to zajímavější než chodit každý den mezi ty samé děti, některé byly horší, některé lepší. Pamatuji si, že jsem ve školce upgradoval hry, např. jsme měli umělohmotnou barevnou stavebnici, něco jako Merkur, mělo to černý šrouby a matky a dalo se z toho stavět. No a já jsem z toho vyrobil hokejky, abychom s klukama mohli hrát hokej. Když jsem byl později „populár,“ tak jsem s holkama měnil vojáčky a indiány za pusy. Miloval jsem stavět s tátou města, puebla a válčit s indiánama proti vojákům a kovbojům.

Všeobecně se ví, že Věra Chytilová si na place nebrala servítky. Jaký byl vztah mezi Vámi dvěma?

Já jsem to měl strašně ulehčený tím, že moje role byla to, co jsem v tu chvíli byl. Natáčela se spousta neplech, proskakoval jsem igelitama, házel auto pod parní válec. Víte, od malička mě bavil ten smrad čerstvého asfaltu. Našel jsem třeba polystyrén a zapálil ho, a když to uděláte, on pěkně odkapává, potom ztuhne a je z něj takový černý asfalt, ale hladší. Měl jsem různé zlepšováky. Dařilo se mi tam. Všichni mě hlídali a umravňovali a jediný, kdo po mně chtěl, abych se pořádně rozjel, byla právě Věra. Takže chápete, že jsme spolu měli naprosto skvělý vztah.

Znamenalo to, že jste díky své kariéře, která nebyla malá, skončil v podstatě se školou?

Ne, vůbec. Jedna z podmínek socialistického školství zaplať pánbůh byla, že splním všechny předpoklady, které řádný žák měl. Byla mi dovolena tolerance spousty omluvených absencí, ale neznamenalo to, že nebudu dělat domácí úkoly, že nebudu připravený na zkoušení v době, kdy jsem byl přítomný ve škole, že si nebudu doplňovat látku a dopisovat sešity.

Takže jste se v průběhu natáčení učil.

Dámy a pánové, já jsem přes den chodil do práce a v noci do školy. Tak to bylo.

A na jakého hereckého kolegu vzpomínáte nejvíc?

Je to klišoidní, ale nejvíce času jsem strávil s Vladimírem Menšíkem, který na mě měl výborný vliv. Je to jedna z největších person, co se týká šoubizu, bavení a umění starých mistrů. Měl jsem ho hrozně rád, jeho radostnou povahu, díky níž dostával hodně veselých rolí. Když se podíváte na ty dramatické, dojde vám, že to byl pan herec. A do toho všeho byl super člověk. Když se vypla kamera, nebylo to o tom, že něco hraje nebo že musí něco předstírat. Byl zúčastněný, ptal se kolegů, věděl, že pracuje s lidma a že všichni jsou tam jeden pro druhého, aby vše fungovalo, jak má. Dnes si na natáčení všímám častěji a častěji, že spousta herců i těch mladších má manýry, přitom nemá mít proč. Jsou to hovna v trávě, která si myslí, že když vystudovali střední nebo vysokou školu dramatického zaměření nebo hráli dvě sezóny v přiblblým seriálu, tak je to vyřešené a ponesou si to celý život. Není tomu tak.

Mně se Váš nakřáplý hlas líbí, ale četla jsem, že to byl jeden z důvodů ukončení vaší slibně rozjeté kariéry.

Ano, nebylo mi doporučeno, abych se věnoval této profesi, kde se hlas používá častěji, protože mám problém s hlasivkami. Jsou na nich uzlíky a díky nim mi hrozí úplná ztráta hlasu. Také mám diagnózu, která se jmenuje „pražský epitel,“ to znamená, že v krku rostou třásničky, které chrání krk před tím, aby do něj nenapadal jakýkoliv bordel, a zároveň, když člověk zvrací nebo se dáví, tak umožňují tím, že rostou nahoru, aby byl průchod v této oblasti čistý. No a já to mám tak trochu obráceně.

Takže raději nezvracíte?!

Ano, raději jsem se naučil nezvracet.

Jste muž mnoha rolí, funkcí, profesí… Čím vším jste si po dokončení gymnázia prošel a proč?

Já jsem maturoval v devadesátém prvním roce. V osmdesátém devátém jsem byl ve stávkovém výboru pražských gymnázií, takže jsem se revoluce účastnil přímo. 17. listopadu jsem byl s mámou na Národní třídě, kde bylo v první lajně hodně lidí z našeho gymplu. Byl o tom natočený i dokument. Když se otevřely hranice, měl jsem cestovní ambice a díky tomu jsem projel celou Evropu. Vždycky mě bavily jazyky. Potom jsem odjel studovat do Holandska a zároveň se starat o nějaké nemovitosti.

Kolika jazyky vlastně mluvíte?

Domluvím se sedmi jazyky. Čtyři, pět jazyků ovládám tak, že v nich mohu pracovat, proto jsem také obsazovaný do zahraničních filmů, převážně amerických a německých.

Můžeme zmínit jeden z poslední doby?

Nejvíc provařená je moje rolička ve filmu Spider-Man: Daleko od domova, který se u nás točil a já měl možnost se potkat přímo s režisérem a hlavním hrdinou.

Vnímáte nějaké rozdíly mezi českým a zahraničním placem?

Jasně, na tom českém všechny znám, protože jsem s nimi točil už jako dítě, od produkčních přes producenty ke klukům, kteří za mého dětství ostřili nebo byli video operátoři a nyní již sedí na kameramanské židli.

Zahraniční filmy se většinou točí s českým servisem, ale crew je zahraniční. U amerického filmu potřebujete na všechno čtyři papíry a každá věc musí být několikrát potvrzena. Je tam spousta lidí, kteří kontrolují, zda je vše správně a tak, jak má být. Jsou tam mechanismy a pojistky na to, aby se neztrácel čas a tím pádem peníze. U českých produkcí je to maličko „uvolněnější,“ na druhou stranu jsou ti lidé spolu zvyklí pracovat, vzájemně si sednou a štáby se tolik nemění.

Vraťme se ještě do let devadesátých a Vaší touze po cestování. Co Vás hnalo?

Hnalo mě to, že jsem chtěl vidět všechno a hned. Prostopoval jsem během tří let celou Evropu kromě Balkánu. Stopem jsem dojel až na sever Skotska, kde jsem se nechal najmout na ryby zpracující loď a odjel jsem na ní na Island. Myslel jsem si, že budu stopovat i tam, ale v té době tam bylo nanejvýš pět set aut, a tím pádem jste jel tam, kam jelo auto, a ne tam, kam jste chtěl vy.

Na těchto cestách jste objevil Vaši velkou vášeň – snowboard?

Začínal jsem se skateboardingem, který byl v té době velký zločin. Nahoře na Stalinu jsme hráli bandy hokej, dělali jsme si krasobruslařský boty na podvozky z amerických tracků, kombinovali jsme je se skateovýma věcma. Sehnat kolečka byl tehdy nadlidský úkol. Kreslili jsme si i vlastní hadry. Na této scéně jsem se pohyboval a znal všechny party, které se snažily zlepšit situaci českého skateboardingu. S těmi, kdo přežili tu velkou jízdu, jsem dodnes kamarád.

Snowboard souvisí s tím, že miluji vodu v jakémkoliv skupenství. Myslím si, že slunce jsme si schopni vyrobit, pro mě není tak důležité. Já miluju vodu, tu si vyrobit neumíme. Jasně, chemicky ano, ale to není tak úplně jednoduché, jinak bychom si ji už dávno vyráběli. Když si budu moci vybrat mezi mořem a horami, vyberu si hory, protože jsou pro mě víc. Kdybych si měl vybrat mezi plus dvaceti nebo mínus dvaceti, vyberu si mínus dvacet.

Jsou lidé, kteří na svých cestách nedávají samotu. U Vás to bude asi naopak?

Pravda je, že jsem strávil mnoho času sám se sebou. Ještě před koronou jsem jezdil patnáct let do Švýcarska do hor na celou sezónu. Užil jsem si hor vrchovatě. Vím, co to je, dobře si sklouznout, najít si „vlastní“ kopec. Ale zrovna to jsem nikdy nedělal sám. Ctím pravidlo, že do hor nemáš chodit sám. Do hor tedy zásadně ve dvou, spíš ve třech. Já osobně nemám rád velké party, takže jsme většinou jezdili ve čtyřech, prostě kolik se nás vešlo do jednoho osobáku. To je dobré číslo i co se týká ponorky. Je to vyzkoušený, v tomto počtu může dojít k demokratickému rozhodnutí.

Když jsme u té samoty. Vím, že jste vlk samotář a nemáte rodinu. Je to cílené rozhodnutí nebo jste nepotkal ženu svého života?

Asi jsem ji i potkal, ale člověk dělá po cestě spoustu chyb, takže jsem nasekal nějaké ty chyby i v osobním životě. Na druhou stranu jsem do určité chvíle řešil nezbytnost bytí a žití ve smečce, ale čím dál tím víc jsem přesvědčen o tom, že to má být tak, jak to dělám. Můj byt se dá často přejmenovat na azylový, protože se ke mně chodí léčit všichni ti novomanželé a někdy i novomanželky. Nikdy jsem neřešil tzv. biologické hodiny jako ženy. Měl jsem dlouholeté partnerky a v současné chvíli mám přítelkyni. Nechci tvrdit, že to je partnerka, nic méně dávám tomuto vztahu volný průběh.

Zmínil jste se o bytu. Myslím, že jsme oba patrioti Prahy 1, tak jak se Vám tu bydlí?

Je to bohužel čím dál tím větší peklo. Tohle město nám už asi vůbec neříká pane. Většina lidí, která v centru podniká, je poplatná turismu. To znamená, že spousta míst, která bývala nejen hospody, ale i spotřebitelské služby jako potraviny a řemeslníci, ti to tady zabalili a místo nich nám svítí do obličeje ledkové řetězy, čímž narážím na vizuální smog doprovázený všelijakou hudbou, která hraje až do noci, a s Českou republikou nemá nic společného.

Začal jste se v těchto věcech angažovat, když jste tak nespokojený?

Ano, začal jsem v rámci vizuálního smogu, protože to je jedna z věcí, která mě trápí. Rád bych začal řešit i již zmíněný audio smog, protože si myslím, že hygiena zanedbává dozor nad těmito věcmi, a to čím dál tím více. A nebavíme se jen o nočních hodinách. Když ve dne procházíte skrz centrum, máte pocit, že jste na Matějský, protože ze všech stran na vás útočí agresivní muzika z podniků, ze stánků a čínských bister. Myslím si, že to není zdravé.

Máte pocit, že jste schopen to ovlivnit jako občan nebo plánujete vstoupit do komunální politiky?

Do komunální politiky jsem vstoupil před osmi lety, kdy jsme dali dohromady spolek Pro Jedničku, který byl takovou sousedskou záležitostí. Vznikl na základě toho, že obyvatelé Prahy 1 byli už hodně naštvaní, jakým způsobem se na ně kálí ve smyslu práce Městské policie nebo vůbec dohledu na pořádek a rušení nočního klidu. Většina residentů bydlí v této aglomeraci na těch nejhorších místech. Bavíme se o ulicích Na Můstku, Michalská, Dlouhá a přilehlé ulice. Těch míst není tolik. Bylo to tisíckrát sepsané, Městská i Státní policie o tom ví, bezpečnostní komise o tom ví, pořád s tím ale nikdo nic nedělá. Nezměnilo se to, že by někdo řekl, hele, vždyť je to dvacet podniků ve třech ulicích, tak co kdybychom udělali pochůzkovou službu, která bude každou hodinu tato místa procházet, kontrolovat a požadovat, aby se lidé chovali tak, jak mají. Když nemáte roušku, tak na vás skoro vezmou pendrek, když náhodou někdo před hodinou řekl, že ji máte mít. Takže já jsem zásadně pro zrušení Městské policie a zavedení Obecních policií. Každá daná policie, kterou by zřídila daná obec, by byla zodpovědná právě a jen té obci, tak jak je to na malých městech a městysech.

To jste byl asi velmi šťastný muž a občan při vyhlášení karantény, kdy byla Praha prázdná.

Ano. Chodil jsem s panem Sudkem po městě. Chodili jsme si fotit, co jsme chtěli, tak jak to bývalo, akorát v novém kabátku. Jak jsem viděl ty staré a nové věci, tak mi došlo, že v dnešní době je fotolab, ve kterém byste si chtěli nechat udělat papírové fotky jen tak a kterých bylo kdysi na každém rohu deset, rarita.

Mimo jiné jsem totiž také býval šéfem firmy Eastman Kodak, která měla licenci na prodej filmových surovin. Vedl jsem ji do roku 2000. Prozíravě jsem ten rok odešel na volnou nohu, protože materiál, bavíme se o negativu, se začal používat méně a méně.

Dobře, v rámci karantény jsme byli všichni zavření. Odpočinul jste si a užil jste si svého soukromí.

Jasně a vymyslel jsem pár věcí, protože byl čas si sednout a zamyslet. Měl jsem možnost odjet na Šumavu, kterou mám hrozně rád. Vegetoval jsem tam tři neděle a psal jsem si každou ptákovinu, co mě napadla. Potom jsem si to sesumarizoval a něco zrealizoval. Příkladem je pořad Filmlokátor vysílaný na jedné internetové televizi, který spojuje mé hraní a práci lokačního, které se stále věnuji. Jezdíme po republice a podle dětských filmů nebo komedií objevujeme divákům lokace, ve kterých se dané scény odehrávaly. Snažíme se ukázat, jak to vypadalo tenkrát, tzn. střihneme se do filmu a poté se prolneme do stejného místa v současnosti. Má maličkost je zde v roli moderátora a průvodce. Jsou to vlastně tipy na ne tak profláknutá česká místa, kam si lidé mohou zajet a porozhlídnout se.

Kde jste byli naposledy?

Teď jsme byli na Moravě. Řekli jsme si dost bylo Čehunů a vyrazili jsme natočit dva díly, první Dědictví aneb Kurvahošigutntág, opět jsme u Věry Chytilový, a druhý Bobule. Pálava byla nádherná, víno fantastické, lidi příjemní a natáčení povedené.

Co zajímavého Vás teď čeká?

Jedna z věcí, o které jsme nemluvili a hodí se ji teď zmínit, je, že jsem minulý rok dostal krásnou roli v německém seriálu, který se bude jmenovat Spy city. Je to seriál z Berlína roku 1961 a hlavní dějovou linkou je válka špionů. Všechny hlavní role jsou naturščici, tzn. každý z herců měl text ve svém jazyce, Francouzka hrála Francouzku, Angličan Dominic Cooper hrál anglického agenta MI5 a tak dále, jen já, protože jsem byl pravá ruka šéfa KGB, jsem mluvil německy, rusky, anglicky a francouzsky. No a příští týden budu vše přemlouvat do němčiny, protože se pan režisér rozhodl, že udělá i německo-německou verzi.

Poslední otázka a odpověď prosím v češtině: Co byste nám všem i sobě popřál?

Všem nám přeji, abychom byli zdraví, aby Praha nebyla zahlcená blbostma a hloupýma turistama, protože si to nezaslouží, a abychom se orientovali konečně jinam než do Ruska. Takže nám přeji nového prezidenta a předsedu vlády.

Děkuji za rozhovor.