Recenze zákona o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice

Autor: vláda

Datum schválení vládou: 27. 7. 2020

Hodnocení EM: 90%

Je tomu zhruba šest let, kdy vláda odmítla dát jakoukoli státní záruku za výkupní ceny elektrické energie z Temelína. „My si nemůžeme dovolit garantovat ceny elektřiny,“ řekl po jednání vlády v dubnu 2014 tehdejší ministr financí Andrej Babiš. Proti jakékoli státní záruce se vyslovil i premiér Bohuslav Sobotka. Vláda tak fakticky odpískala tendr na dostavbu jaderné elektrárny Temelín, který ČEZ zahájil v roce 2011. Dnes je situace úplně jiná. Stát uzavřel s ČEZem první dvě smlouvy a do sněmovny posílá návrh zákona. Vše směřuje ke státní podpoře při výstavbě a garanci provozu nového jaderného bloku v Dukovanech.

Kde se vzal takový obrat? Poučilo se jak vedení ČEZu, v jehož čele stále stojí Daniel Beneš, tak vedení státu, kam se se mezitím posunul Andrej Babiš. Kroky k dostavě Temelína zahájil ČEZ už v roce 2008 a nutno říci, že tak činil na vlastní pěst, fakticky navzdory kabinetu, v němž si zástupci Strany zelených vymínili, že vláda během volebního období nebude připravovat stavbu dalších jaderných bloků. K překvapení jihočeské matky Dany Kuchtové a dalších zelených členů vlády, ji ČEZ začal připravovat sám, aniž by se vlády na cokoli ptal. Když pak začal škemrat o podporu, od vlády ji nedostal.

Ponechme teď stranou silně zpolitizovaný tendr, v němž nakonec zůstali jen dva účastníci: americko-japonská (ve skutečnosti japonská) firma Westinghouse a česko-ruské (ve skutečnosti ruské) konsorcium firem Škoda JS, Atomstrojexport a Gidropress. Nejpodstatnějším zásahem do plánů ČEZu byla finanční krize, která vedla ke snižování cen elektřiny. V roce 2013 poklesla na mezinárodní burze pod čtyřicet EUR/MWh a ČEZ začal požadovat garantované výkupní ceny. Pokud by cena elektřiny klesla pod určitou garantovanou hranici, stát nebo zákazník by rozdíl výrobci uhradil.

Ještě v roce 2016 se megawatthodina elektřiny na burze obchodovala kolem dvacet dva EUR, od konce roku 2018 se však situace začala obracet a před příchodem pandemie se cena blížila padesát euro na megawatthodinu. Na vině jsou především rostoucí ceny emisních povolenek. Zatímco uhlíkové zdroje energie se uměle prodražují, obnovitelné zdroje jsou dotovány. Na jejich zhruba deseti procentní podíl ročně vydáme čtyřicet miliard korun. Trh se tak deformuje ve prospěch „levných“ dotovaných zdrojů. Investičně nákladné jaderné elektrárny s nízkými provozními náklady naproti tomu investory nelákají a bez netržní pobídky státu ani lákat nebudou.

Zákon o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice se pokouší tento gordický uzel rozetnout v zásadě dvěma způsoby. Na výstavbu nízkouhlíkové výrobny, čímž se míní jaderný zdroj o minimálním elektrickém výkonu 100 MW připojený po roce 2030, stát poskytne bezúročnou půjčku, která se po spuštění elektrárny začne úročit dvě procenta. Návratnost investice zajistí smlouva o výkupu za předem stanovenou realizační cenu, uzavřená na dobu třicet let s možným prodloužením o deset let, a to i opakovaným, nejdéle však do ukončení provozu podporovaného zdroje.

Podrobnosti v zákoně nehledejte, ty budou až předmětem smluv s investorem. Specifikován je pouze způsob, jakým bude stanovena smluvní cena za vyrobenou elektřiny, kterou zákon nazývá realizační. Pokrývat má ekonomicky oprávněné náklady na zajištění výstavby jaderného zdroje, samotnou výrobu elektřiny, odpisy a přiměřený zisk. Ani z těchto formulací se tak úplně nedozvíme, zda stát (prostřednictvím státní firmy) bude elektřinu z atomového zdroje vykupovat dráž nebo levněji, než ji následně prodá.  Obecně však není příliš pravděpodobné, že by cena elektřiny mohla v příštích letech znovu zažít prudký pád.

Díky klimatickému šílenství je mnohem pravděpodobnější její setrvalý růst. Uhlíkově neutrální Evropa do roku 2050 znamená vypínání uhelných a v některých zemích i jaderných zdrojů, což nutně povede k nedostatku elektřiny a tím i jejímu zdražování. A vliv bude mít i vývoj u nás. Životnost Dukovan končí a nový reaktor nahradí o něco málo víc než polovinu jejich výkonu. Když si to spojíme s tlakem, opět umělým a netržním, na rozvoj elektromobility, bude na trhu chybět mnohem více elektřiny, než jsme schopni vyrobit z obnovitelných zdrojů. Hlavní chybou zákona tak je, že tu měl být mnohem dřív.

A k čemu vlastně zákon, proč to stát neudělá exekutivně?  Na to je snadná odpověď. Státní podporu je možné udělit jen na základě zákona. Máme ho na podporu obnovitelných zdrojů a podobný bude i na nové jaderné zdroje.  Má to ovšem háček, do hry ještě vstupuje notifikace od Evropské komise, která posoudí, zda je taková podpora slučitelná se společným trhem, což může být hlavním kamenem úrazu. Jádro má v Evropě mnoho nepřátel, kteří budou argumentovat, že není obnovitelnou energií, a dokonce ani bezemisní, jak o něm mluví naše vláda. Protijaderné země zkrátka udělají vše, aby notifikaci, zabránily.

– swp, red –

Foto: pixabay.com