Novela zákona o ochraně zvířat poutá dnes pozornost hlavně kvůli záměru zakázat klecový chov slepic a debata se pomalu šine k závěru, že by se to zakázat mělo, ale jedině hromadně v celé EU a až někdy za pár let.

To je nakonec názor rozumný, ale je to kompromis s něčím, co má podobu spíš virtuální.

Slepice, chované za účelem výroby vajec, jsou samozřejmě živí tvorové a podle toho se s nimi musí zacházet. Jednotná směrnice EU v roce 2012 předepsala jakési minimum životního prostoru, které musí každá nosnice mít a tyto zařízení byla také v ČR vybudována. Stálo to několik miliard, které se stále ještě splácejí, což ale poslance nemusí zajímat, protože to probíhá v režii chovatelů.

Obránci zvířat v roce 2017 uspěli se zákazem kožešinových farem – příslušný zákon byl schválen, farmy zrušeny a dodnes se vede spor o státní kompenzace za tento zásah do vlastnických práv majitelů farem. Pravým cílem sice bylo ušetřit ročně životy dvacet tisíc kožešinových zvířat, nezabíjet zvířata kvůli ozdobě, ale dosaženo bylo něčeho jiného: kožešiny se dovážejí, a to i ze zemí EU, kde takový zákaz neplatí, takže se zvířata nezabíjejí u nás, ale kdesi jinde a způsobem, o kterém nemáme ani ponětí.

Nicméně politicky to byl úspěch a to dodalo zřejmě sílu i k dalšímu kroku. Tentokrát padla volba na slepice v klecových chovech. Rozumné argumenty se neberou, i když jsou poměrně jasné:

  • Domácí výroba vajec pokrývá zhruba osmdesát procent spotřeby, zbývajících dvacet procent musíme dovážet;
  • Šedesát procent spotřeby má charakter průmyslový, tj. hromadný: vajíčka putují do dalších výrobků, do velkých vývařoven v nemocnicích, v továrnách, na školách atp., pouze asi čtyřicet procent se prodá v obchodech a zpracuje se v domácnostech;
  • Klecový chov umožňuje vyrobit jedno vejce za průměrnou cenu kolem 1,7 koruny, všechny ostatní způsoby jsou dražší;
  • Klecový chov je z hlediska hygieny nejdokonalejší, vejce nemají kontakt s mikroorganizmy, s nečistotami, s parazity,
  • Nosnice v klecových chovech jsou zdravé, navzájem na sebe neútočí, nemusejí bojovat o potravu a nejsou ve výběhu vystaveny přirozené diskriminaci.

Takže se nebavíme o žádném racionálním důvodu ke změně chovu slepic, ale o emocích, které už jsou tak vypjaté, že smiřujeme alespoň s kompromisem a snažíme se minimalizovat ekonomické dopady. Faktem totiž je, že slepice v oněch obohacených klecích (to jsou ty, které se musely v roce 2012 houfně budovat, aby se splnila směrnice EU) nijak netrpí, mají prostor, pohyb, hřadují, a hlavně – snášejí vajíčka, což by slípka v nepohodě nedělala. Snůšku stopne, jakmile se jí něco nelíbí – to ví každý, kdo je chová doma na dvorku.

Co je tedy hybatelem vypjatých emocí? Poměrně masivní kampaň, z níž vystupují dvě zásadní věci: Tou první jsou videa a fotografie, dokumentující zubožený stav slepic v klecích. Nikdo ovšem nikdy nezveřejnil, kdy a kde byly tyto záběry pořízeny. Mohou pocházet ze zahraničí, mohou pocházet z doby před rokem 2012 a mohou být z nějaké malé farmy, která porušuje platné zákony. Jenomže autoři těch snímků nepodali ani žádné trestní oznámení, což by mohli a dokonce i měli udělat. Trápení zvířat je trestné!

Druhou zásadní věcí je průzkum veřejného mínění z letošního března. Byl proveden firmou PPM factum na vzorku asi tisíc lidí formou telefonického kladení pěti otázek. Slouží ke cti aktivistů, že celou zprávu o průzkumu zveřejnili, ale tím zároveň umožnili nahlédnout trochu pod povrch celé kampaně.

Jestliže za hlavní výsledek kampaně považují obránci zvířat zjištění, že se zákazem klecového chovu souhlasí drtivá většina Čechů, pak lze za klíčovou otázku celého průzkumu považovat tuto: „Poslanci aktuálně projednávají návrh zákona, který má v Česku zakázat klecový chov slepic. Chovatelé mají dostat čas na přebudování stávajících chovů. Podobný zákaz již platí např. v Rakousku či Německu. Souhlasíte se zákazem klecového chovu slepic v Česku?“

Tvrzení, že chovatelé mají na přebudování dost času, je nepodložené. Zákon v té době schválen nebyl a v citovaném Německu žádný zákaz zatím neplatí, je odsunut na rok 2025 a celé opatření je vždy spojováno s poměrně masivními dotacemi.

V průzkumu se dále nabízelo pět typů vajec – z bio chovu za 8,50 koruny, z volných výběhů za 7,50, z podestýlek za 3,40 koruny nebo z klecového chovu z Polska za tři koruny. Z tisíce lidí padesát čtyři procent vybralo vejce z podestýlky za 3,40 koruny, což obránci zvířat prezentují jako zjištění, že „naprostá většina Čechů by dala přednost českým vejcím z podestýlek před polskými z klecí.“

Jenomže – jak je uvedeno výše – domácnosti koupí jen necelou polovinu naší celkové spotřeby, k průmyslovému zpracování půjdou samozřejmě v převaze vajíčka co nejlevnější. Polsko má třicet procent své produkce na export, takže by takovou díru na našem trhu lehce zaplnilo a ani se tímto záměrem netají. Někteří chovatelé už teď nabízejí vejce k podestýlek, ale mají bohužel problém je na trhu udat, protože jsou dražší. Ani maloobchodní řetězce, které sice hlásají, že dávají přednost českým potravinám a že od roku 2025 nebudou od zemědělců vejce z klecových chovů kupovat, tato dražší vejce prostě neberou. Takže s tou ochotou je to všelijaké.

I když se celý průzkum nazývá „Postoj populace ČR ke klecovému chovu slepic,“ samotný pojem „klecový chov slepic“ zazněl pouze v jediné z pěti položených otázek.

Jak ukazuje dnešní hlasování poslanců, i tak byla zmíněná kampaň úspěšná a výsledkem je jakýsi stravitelný kompromis, který řeší problematickou otázku humanity v chovu hospodářských zvířat, ale odsunuje ji o sedm let. Opravdu řeší? A proč problematickou? Přechod od obohacených klecí k podestýlkám je vlastně jen o tom, jak se nakládá se slepičím trusem – buď z klece propadne a je transportován pryč, nebo se v něm slípka může ještě proběhnout. Je to zjednodušení, ale není přehnané. Problematické je, zda se opravdu jedná o humanitární problém. Člověk se neobejde bez masa, mléka a vajec. Jsou to nutné složky zdravé výživy člověka, které neumíme nahradit. Je nás tolik, že tyto potraviny musíme vyrábět průmyslově. Tisíce zvířat jsou vytrženy z běžného lůna přírody, aby člověku sloužila. Nemyslíme na to, když si dáváme porci kuřete nebo míchaná vajíčka na cibulce, ale je to tak. Ani dobře upečený hovězí steak neroste na stromě a sardinky neskáčou dobrovolně do krabiček. I když to uznáme, všichni cítíme potřebu nějakých etických hranic. Proti nim stojí ekonomické zájmy. Podporujeme lepší podmínky pro slepice, ale kupujeme nejlevnější vajíčka. A když ta vajíčka podraží, stoupne inflace a chceme ji kompenzovat ve mzdách, v důchodech i v sociálních dávkách. Lépe se hlasuje než platí, to je pochopitelné, ale právě v tom je to rozhodnutí problematické. Přesně totiž nevíme, kde se to etické hledisko zastaví a jestli se vůbec někdy zastaví.

Foto: pixabay.com