Vypadat v sedmdesáti čtyřech letech jako on by chtěl každý. Jeho příjemná barva hlasu Vás okamžitě omámí a najednou si uvědomíte, že čas je opravdu relativní.

Rozhovor s MILANEM HEINEM, principálem divadla Ungelt a gentlemanem každým coulem

Píše se o Vás, že jste publicista, herec a moderátor. Mě by zajímalo, jak byste se prezentoval, charakterizoval jako člověk Vy sám?

Myslím, že vše se šťastně potkalo v principálství. Byl to můj sen, založit si divadlo. Již v roce 1989, když jsem byl reportérem Občanského Fóra, tehdy ještě v Československé televizi, mi běželo hlavou, že jestli to vyjde, tak to je hozená rukavice. Říkal jsem si, Heine, něco s tím životem udělej, je to na tobě. A tak se postupně začal plnit sen, no a nyní oslavíme čtvrt století existence. Na úplném počátku jsem se svěřil Miloši Kopeckému, který mě povzbuzoval a byl mým rádcem.

Takže v prvé řadě jsem principál, a teprve pak herec a moderátor. Za čtvrt století jsem hrál v Ungeltu čtyřikrát. Mám i svůj rozhlasový pořad, díky němuž se udržuji v kondici moderátorské.

Co potřebuje mít člověk, aby mohl být principálem?

Myslím, že především jasnou představu, jaké divadlo chce provozovat. Mně bylo od začátku jasné, že nechci provozovat divadlo, ve kterém bychom hráli hlavně komedie a taškařice, aby se divadlo uživilo a mohlo jezdit po vlastech českých. Věděl jsem, že chci navázat na uměleckou tradici někdejšího Komorního divadla v Hybernské ulici, což byla jedna ze scén Městských divadel pražských. Jeho dlouholetý ředitel Ota Ornest byl mým druhým rádcem. Dnes už neexistující Komorní divadlo bylo i ve složité době divadlem hereckých osobností, sázelo se tam na Adamovou, Kačírkovou, Vosku, Beka a také na moji Alenu Vránovou, první hvězdu Ungeltu. Bylo to prvotřídní divadlo s prvotřídním repertoárem a s prvotřídními herci.

A které vlastnosti by neměl postrádat?

Nejspíš cílevědomost a vytrvalost. A rovněž cit pro výběr her a herců. Sázím na dvojí intuici. Na intuici Heina diváka, tzn. když si hru přečtu, chtěl bych ji vidět někde hrát, a na intuici Heina herce, který si říká, v takovém kuse bych chtěl hrát.

Principem tedy bylo to, že jste Vy sám vybíral hry i herce.

Ano, bylo to tak. Nyní mám v Ungeltu mladého uměleckého šéfa Pavla Ondrucha, se kterým pracujeme v tandemu. Doba se změnila. Pavel si všechno najde na internetu, hry čte v originále. Dříve jsem si musel zaletět do Londýna, New Yorku, Paříže, Říma a podívat se, jak tam soukromá divadla fungují a co hrají. Umělecky jsem si věděl rady, ale podnikatelský záměr, přiznávám se kolegové podnikatelé, jsem neměl žádný. Věděl jsem jen, jaké divadlo chci provozovat, ale jestli nás to uživí, tak to jsem netušil. Ano byl jsem naivní.

Jak složitý byl rozjezd divadla?

Vzhledem k tomu, že jsem většinu života prožil v nesvobodném čase, ve kterém o tom, co se bude hrát a kdo to bude hrát, rozhodovali jiní, mě poháněla touha mít vlastní divadlo dle vlastních představ. To mě povzbuzovalo.

A našel jste si dobrou pravou ruku?!

Ano. Pavel Ungeltem žije. Je skvělý dramaturg a režisér. A další hybnou pákou Ungeltu je jeho jednatel, praktický a hospodárný Martin Šimek.

Můžeme vyjmenovat pár hereckých hvězd, které jsou spjati s divadlem Ungelt?

Honza Malíř, vynikající kameraman a dvorní fotograf divadla, nafotil k našemu pětadvacátému výročí kalendář, ve kterém bude dvanáct hereckých osobností, které se nejvýznamněji zapsali do čtvrt století historie divadla. Jsou to dámy: Alena Vránová, Hana Maciuchová, Regina Rázlová, Vilma Cibulková, Zlata Adamovská, Alenka Mihulová; a pánové: Kostka, Němec, Schmitzer, Krajčo, David Švehlík a Langmajer. A vyjde i kniha, kterou jsem napsal, Moje čtvrt století s divadlem Ungelt.

Lidé milují příběhy. Máte nějakou vtipnou nebo trapnou situaci s hercem?

Téměř s každým něco prožijete, herci jsou tak ustrojeni. Jsou plní sami sebe. Mně osobně osvobozuje nadhled, který musíte mít, když chcete řídit divadlo. Běžný herec, kolegové promiňte, myslí v prvním pádě. Já, já, já, což vychází z toho, že postavy, které hraje, hledá v sobě, sám sobě je výrobním nástrojem.

My jsme divadélko pro sotva sto diváků, hrajeme hry výlučně pro dvě až tři postavy, takže s každým hercem naváži osobní až intimní kontakt, vidíme si do karet, s čímž souvisí spousta historek, na které se ptáte. Ale zklamu vás, nebudu konkrétní.

Jakým způsobem rád odpočíváte?

Mám báječného životního partnera, zmiňovaného jednatele divadla. Sám jsem totálně nepraktický člověk. S Martinem jsme spolu dvanáct let a na jedné dovolené, asi před deseti lety v Bretani, jsem mu řekl: Vnímám, že stárnu a začínám toužit po chalupě v Čechách. Martin si to zapamatoval a k mým sedmdesátým narozeninám se přání stalo skutkem. Na okraji Vrchotových Janovic, nedaleko Votic a Sedlčan stojí kamenný dům v bretaňském stylu. Už teď se těším, že tam zítra odjedu, večer si dám saunu a ráno si po probuzení zaplavu v bazénu. To je můj relax. A máme psa, se kterým se rád toulám po zahradě.

Je možné Vás vidět se sekačkou nebo jinou zahradní technikou?

Martin od začátku věděl, že tyhle věci jdou mimo mě. Naštěstí je dělný, venkovský chlapík, pracant. Maximálně se mě zeptá, co bych na zahradě chtěl, probere se mnou své záměry, dokonce se mě zeptá i na to, jakou sekačku má koupit a já na nějakou ukážu prstem. To svedu.

Když Vás uvidíme na zahradě, co máte po ruce? Kávu, noviny?

Zamiloval jsem se do přírody. Netušil jsem, že se něčeho takového dožiju. Řídil jsem se heslem, že herec patří do kavárny a do postele. Teď se kochám na zahradě, pozoruji, jak rostou stromy, létají motýly, jakou máme krásnou louku. Pomáhá mi to. Cítím se vyrovnaný, vnímám, že stárnu, ba že i umřu. Příroda vás k tomu přirozeně znaviguje. Ale nespěchám.

Vraťme se ještě do divadla. Co nová generace herců?

Právě! Stárnu nejen já, stárnou i mí kolegové. Kostkové a Němcové, Alenka Vránová už nehraje, Marta Kubišová už nezpívá, naštěstí se mi podařilo přivábit do Ungeltu mladší hereckou generaci. Zabydleli se u nás Jirka Langmajer, Alenka Mihulová, Táňa Dyková, Richard Krajčo, David Švehlík, Pavel Liška nebo Petr Stach.

Takže je z čeho vybírat?!

Zatím se mi nestalo, že bych oslovil nějakého herce a on mi řekl, že v Ungeltu hrát nechce. To je veliká vzpruha.

Jak bylo řečeno, divadélko je menší, zhruba pro 100 lidí.

Ano, živí nás hlavně zájezdová představení po celé republice, pravidelně jezdíme také na Slovensko nebo do Rakouska, ale byli jsme i ve Švédsku, Americe, Kanadě, Austrálii.

V Ungeltu hrajeme denně, na repertoáru máme kolem dvaceti původních her, žádná převzatá představení z jiných agentur nebo z jiných divadel nebereme. Také jsme velmi vyhledáváni firmami, které si u nás zadávají představení, aby mohly hvězdy zažít zblízka. Objednají si divadlo na celý večer, k tomu catering a po představení hvězdy přijdou mezi ně, což je pro ně zážitek.

Osvětlete nám tradici věnování židlí.

Tahle tradice se zrodila, když jsem byl jednou v New Yorku. Seděl jsem opřený o židli a něco mě tlačilo, tak jsem se otočil a spatřil plíšek, na kterém bylo napsáno Barbra Streisand. Šel jsem za uvaděčkou a zeptal se jí, co to znamená. Paní Streisandová si tu židli předplatila a kdykoliv nám zavolá, židle pro ni musí být volná, aby si na ni mohla sednout, odpověděla. A já si řekl, to je geniální nápad, Heine, ty ho vylepšíš, židle v Ungeltu nebudou v hledišti, ale budou v klubu divadla, budou mít také visačku a budou to dary osobností, které v divadle hrají nebo do divadla přicházejí jako vážené persony.

Do Ungeltu si našli cestu výjimečné osobnosti, aniž jsem kohokoliv z nich znal předtím osobně. Když u nás byl někdo potřetí, řekl jsem: Pane profesore, přijďte příště na naši premiéru. Dnes si s každým z nich po tom čtvrt století tykám. Pravidelnými premiérovými návštěvníky jsou např. profesoři Dadja Altenburg-Kohl, Pafko, Hoschl, Beneš, Neužil, Weiss ale také Jefim Fištejn, patřili mezi ně Věruška Čáslavská, Pavel Tigrid, nebo prezident Havel, který u nás byl jako doma, díky Martě Kubišové.

Přesto se nám ve sponzorské sféře nedaří tak, jak bychom si představovali. Říkal jsem si, to přijde samo, sponzoři budou chtít být nablízku hereckým hvězdám a výjimečným návštěvnickým osobnostem, ale česká sponzorská sféra, ve srovnání s tou západní zavedenou po desetiletí, pořád kulhá. Sponzoři se u nás chtějí, obávám se, spíše zviditelňovat. Ideálně přes fotbal a hokej. Osvícení mecenáši u nás zatím skoro neexistují. Venku někdo řekne, tohle malé divadlo bude jednou slavné, má potenciál, tomu pomůžu a začne to divadlo sponzorovat. Nebo tenhle třináctiletý kluk má talent, hraje skvěle na housle, udělám vše pro to, aby z něho vyrostl virtuos a financuje ho. Myslel jsem si, že se to samé třeba zrodí kolem Ungeltu, máme čtyři Thálie, ale zatím se tak nestalo.

K vašemu výročí budou odvysílané dva dokumenty, jeden na ČT a druhý na televizi Seznam. Možná právě oni osloví budoucí mecenáše, kteří se stanou součástí dalších inspirativních let Ungeltu.

Máme soukromé divadlo, které si vydělává samo na sebe a přijde pandemie Covid-19.

Jakým způsobem reagoval na situaci Ungelt, mnohá divadla streamovala?

V divadle jde především o živý kontakt herců a diváků, v Ungeltu umocněný bezprostřední blízkostí. Ale na streamování jsme přešli také. Absolvoval jsem sedmnáct přímých přenosů, sám jsem je moderoval a vidělo je přes sedmdesát tisíc lidí, takový ohlas mě zaskočil. První čtyři večery jsem četl z knihy, kterou jsem napsal s Milošem Kopeckým Co za to stálo, poté jsme promítli muzikál z naší produkce Touha jménem Einodis s Martou Kubišovou a Anetou Langerovou v hlavních rolích. Dvakrát jsme četli s Alenou Vránovou v jejím bytě ze hry Drahý lhář a proběhlo deset živých talkshow z prázdného Ungeltu, pokaždé s jinými atraktivními hosty. Přítomna byla vždy jedna z hereckých hvězd a někdo z našich stálých návštěvníků. A konaly se i dražby spojené se záchranou Divadla Ungelt. Dražily se cenné předměty jako třeba skalpel, který věnoval prof. Pafko. Richard Krajčo věnoval své propocené triko, které se vydražilo za sto tisíc!

A to vše probíhalo na FB?

Ano, na stránkách divadla Ungelt. Chceme v budoucnu v dražbách pokračovat. Máme unikátní věci, které se do přenosu nevešly, např. Jiřina Bohdalová namalovala portrét své dcery Simony Stašové.

Zásadním momentem bylo, že jsem všem zaměstnancům řekl: V jiných soukromých divadlech se propouští, ale já vím, že jste Ungeltu věrni, nechci o vás přijít a dokud to půjde, budu vás platit, méně, ale budu. Všichni zaměstnanci po dobu toho krutého období přistoupili na sníženou gáži a já to risknul a oslovil jsem také naše herecké hvězdy, zda by byli ochotni pomoci Ungeltu tím, že by do konce kalendářního roku, tzn. do 31. prosince hráli v Praze, na Letní scéně i na zájezdech za snížený honorář. Všichni mi vyšli vstříc. Díky tomu naše divadlo žije. A finanční dary nám zasílali i naši diváci.

Jaká další opatření jste musel podniknout, aby divadlo přežilo?

Museli jsme zrušit šedesát představení, čímž jsme přišli o tři miliony korun. Vím, že v podnikatelské sféře to nejsou zas tak velké peníze, ale pro malé divadlo to velké peníze jsou. Přemýšleli jsme, jak přežít. Kdybychom měli respektovat nařízení o rozestupech v hledišti, tak by bylo v Ungeltu možné usadit třicet lidí, to bych nezaplatil herce, ani zaměstnance. Naštěstí jsme se dohodli s divadlem Metro na Národní třídě, které má kapacitu, která nám při respektování všech nařízení umožnila usadit tu necelou stovku lidí, kterou bychom měli ve vyprodaném Ungeltu.

A jaké bylo léto?

Celé prázdniny jsme hráli na Letní scéně divadla Ungelt, ale také na kamenné scéně, kde se normálně během prázdnin nehraje. Hráli jsme dvoufázově, abychom nahradili ona zrušená představení. Letní scénu máme šestnáct let, pozemek patří Pražskému hradu, odehráli jsme tam letos padesát sedm představení a byla stoprocentní návštěvnost. Na této scéně hostuje také Simona Stašová, která před čtvrtstoletím divadlo Ungelt otevřela a je mou dlouholetou kamarádkou. Proto ji každoročně na Letní scénu zvu, aby u nás představila tituly her, ve kterých hraje.

S podzimem nám přicházejí nová opatření. Máte strach?

Přiznám se, že jsem velmi znepokojený. Obávám se, že bychom to podruhé už neustáli. Jsme v polovině září a je obdobná situace, jaká byla v polovině března. Lidé mají opět strach přijít do divadla. Ale chci všechny ujistit, že dodržujeme beze zbytku ta nejpřísnější hygienická opatření.

Chodíte ve svém volném čase do divadel a jakou scénu máte oblíbenou?

Zdaleka ne tak často jako dříve. Rád jsem chodíval do malých divadel, do Činoherního klubu, Na zábradlí, do Ypsilonky, do Semaforu. Soukromá divadla ve světě jsou vesměs velká, u nás se za socialismu zrodila raritní tradice malých divadel, která byla a dodnes jsou velice populární, což nikde na světě není. Komunisti si říkali: Pro těch sto padesát lidí je nechme hrát, to nic neovlivní. Hlídejme si velké domy Národní divadlo, Vinohrady.

Existuje hra, která nechci říct, že Vám změnila život, ale hodně Vás ovlivnila?

Propadl jsem divadlu, když jsem uviděl v Komorním divadle Williamsovu hru Království boží na zemi. S famózním herecký triem Irena Kačírková, František Němec a Petr Kostka. Tenkrát dva mladí kluci a nádherná smyslná Kačírková. To byl můj nejintenzivnější divadelní zážitek. Když jsem si otevřel Ungelt, dlouho jsem na tu hru myslel a teprve po létech jsem ji nasadil na repertoár, když jsem měl k dispozici smyslnou Čvančarovou.

Studoval jste žurnalistiku. Co Vám ze studia pomohlo v budoucí kariéře?

Netýká se to divadla, spíše moderování. V talk show před publikem vycházíte stejně jako herec z reakcí diváků, z dialogu s hostem, vnímáte temporytmus jevištního dění a zároveň byste měl být žurnalista, který ví, co chce z hosta vytáhnout a je na něj připraven. Pořad Rozpravy Milana Heina vysílá z Ungeltu pravidelně Český rozhlas Dvojka.

Je ještě něco, co byste si chtěl v životě splnit?

Rád bych si teď vychutnal oslavy čtvrtstoletí divadla, křest své knihy a našeho kalendáře. A do budoucna nevylučuji, že si ještě v Ungeltu zahraji. Představení Housle (Dan McCormick), ve kterém právě hraji, se zrodilo tak, že mi režisér Smoček řekl: V Ungeltu budu režírovat po jedenácté, rád bych, abys v tom hrál.

To mi polichotilo, v tu chvíli jsem přestal fungovat jako ředitel. Řekl jsem: Ondruchu, Smoček mě chce režírovat, dej mu přečíst pár her a nech na něm, aby si vybral, v jaké hře mám hrát. Vůbec jsem do toho nevstupoval. Láďa Smoček pro mě našel nádhernou tragikomickou roli starého italského krejčího. Stal se ze mě ten nejpokornější a nejdisciplinovanější herec.

Smoček je velký psycholog, protože dokázal naše nesourodé herecké trio neuvěřitelně sladit. Já jsem sváteční herec, Jirka Langmajer klasik a Pavel Liška boží improvizátor.

To znamená, že jste si na jevišti partnery.

V Ungeltu to jinak nejde. Tady se táhne za jeden provaz. A nás tři to spolu moc baví.

Co byste sobě a nám všem do budoucna popřál?

I v éře mobilů a internetu je divadlo nezničitelné. Živý kontakt diváka a herce nemůže nic překonat. Komedianti a diváctvo touží po společném, autentickém zážitku.

Tak si přeji, aby okolnosti, ve kterých se nyní vyskytujeme, nebyly pro divadlo smrtící.

Děkuji za rozhovor.

Foto: archiv Milana Heina